Kterak se leze do skutečného úpadku (2013 - ??)

Člověk, jakožto živočišný druh, se od ostatních živočichů neodlišuje tím, že umí souložit, žrát a vylučovat. Člověk se odlišuje myšlením, které mu dovoluje být skutečně člověkem, jakousi odrůdou živočicha, ale už ne pudově založeného. Vládními škrty na živou kulturu jsme hnáni do oblastí, kde budeme věru jen souložit, žrát a vylučovat. Pitomé jsou vládní škrty na živou kulturu ve spojení s vládními škrty na vše ostatní, protože ve výsledku nebude co žrát, tedy ani co vylučovat. Takže nám zbude, sice příjemná, ale pouze soulož.

Podívejme se na fakta. V Anglii po vládních škrtech přestávají divadla uvádět nové hry a sahají po osvědčených. Osvědčené hry jsou jistě hodnotné, ale časem se ošlapou, ztratí svou aktuálnost, svou řeč k divákovi. Nemůžeme stále dokola chodit jen na Shakespeara. V Anglii bylo k letošnímu roku zrušeno 200 knihoven. Opera ve Skotsku po škrtech vyhazuje herce, přestává uvádět nové opery, nepodporuje tvorbu nových děl. A jsme u toho opět. Bude nás donekonečna bavit, chodit na klasiky té naší klasiky?

Ve Španělsku končí divadla, opery, literatura. Samozřejmě ne zcela, lidský křik se uhasit penězi nedá. Ale o co víc křičí, o to méně bude slyšet. Španělská muzea ruší výstavy.

V Nizozemsku vládní škrty zcela položily Národní divadelní muzeum, k prvnímu březnu přestalo existovat. Taneční spolky se pokládají na kolena, ale nějak už nejsou schopné vykřepčit v piruetce do výšky.

Zabrusme do českých vod. Polovina literárních časopisů je kvůli odmítnutí podpory před krachem. Možná přežijí, možná si je budeme moci pořídit i příští rok, ale nejspíš za cenu zpopularizovaného obsahu, kde text k obhroublým písním Lady Gaga bude brán jako vrcholná poezie naší doby [[:Vyliž mi, hajzle, vyliž mi, jsem tak chtivá, tak otevřená, vyliž mi, hajzle, protože jsem tvá:]], poezie před kterou by Mácha spáchal sebemord a to ať už v máji nebo ve zcela pitomém září.

Festival spisovatelů Praha se propadá do likvidace. Namísto reprezentativního týdne naplněného novými myšlenkami doby, nás čekají dýchavičné dva dny, a pokud podpora bude stejně likvidační jako letos, příště nebude žádný.

Uvedená fakta jsou jen promile toho, co se v kulturní sféře děje.

Umělci jsou „elitami“ nazýváni žebráky, tasemnicemi, sofistikovanou verbeží parazitující na jinak prosperující společnosti. Příživníky. Neumětely, kteří neodvádějí práci, ale zbytečnost. Nuzáky. Bez kultury se dá přeci přežít. Bez chleba ne.

Davem zaznívají argumenty, že věc, která si na sebe nevydělá, nemá existovat. Samozřejmé, pokud se rozhodnu prorazit ve výrobě dámských hygienických vložek v prostředí, kde je převložkováno. Ale vložky nejsou umělecké dílo. Kus trochu sofistikovanější vaty. Nic jiného. Naproti tomu umělecké dílo je každé jediné a samo o sobě existující, nenahraditelné. Tedy nemá konkurenci. Každé umělecké dílo je výpovědí své doby. Žádná vložka nemá valnou vypovídací hodnotu. A přesto se na kulturu aplikuje bezcharakterní podnikatelský mustr. Nevydělá na sebe? Nechť zanikne. Tento má dáti – dal systém se nesnaží kulturu zničit, ale zprůměrovat. Hodit do jednoho, zcela jednoduše zařaditelného pytle, z kterého mají být živeny masy. Tato kultura nebude potřebovat podporu, protože potratí ducha a začne se skutečně pouze prodávat. O kolik nesmírně hodnotných a krásných věcí tímto přicházíme je nepředstavitelné.

Za sto let nikdo nebude znát Maxim Turbulenc ani Daniela Landu, ale Mozart bude neustále skloňován ve všech možných pádech. Pokud by Mozart nebyl ve své době finančně podporován, nedostala by se k nám jeho díla. Nevznikla by. Mozart by dřepěl ve fabrice nebo by zemřel hladem. Bráno v modu ad absurdum, samozřejmě.

Co to má co společného s filmem?

Ale huš. I film patří do kultury. I film má nezaměnitelnou a finančně nezměřitelnou hodnotu. Nedá se na něj hledět přes brýle prodaných vstupenek, protože jakmile se to začne dělat, budou vznikat už jen filmy zaručující vysokou návštěvnost. Babovřesky nedostaly ze státních peněz ani haléř. Troška šel na jistotu a stvořil masovou komedii naplněnou obhroublostí, kopanci do rozkroku a ohraně nevtipným humorem. Ovšem naprostá většina ostatních českých filmů by bez podpory veřejných peněz nevznikla. Přeslavný Kolja by se choulil v hlavě Svěráka staršího, zatímco by jeho syn točil pro TV Nova reklamy. Špačkova Pouta by nevznikla. Překvapivě výborný film Ve stínu s Ivanem Trojanem by nevznikl. Zelenkovi Karamazovi by nevznikli. V Čechách by točil už jen Troška. Nikdo jiný. Psal by pouze Viewegh. Zpíval jenom Gott. Jediný filmový zážitek bychom si užili pouze při sledování tupých amerických komedií. Prakticky celá evropská filmová díla leží na bedrech podpory veřejných peněz. A jsou to neopakovatelná díla, která mluví, běsní, ryčí, která sebe sama vyvrhují na světlo, aby divák mohl pochopit člověka, vžít se do něho, a proto se i člověkem stát. Pokud se bude zírat pouze na americké cajdáčky určené k jedinému, k zabavení před odchodem na další směnu, začne lidstvo jako celek chřadnout, upadat, myšlenkově se utápět ve vlastní, stále rostoucí tuposti. Ano, samozřejmě, vedle americké beznaděje a Troškově inkontinenci nás čeká ještě záplava pornografie a domácích videí na You Tube. Budoucnost pro jedince s nejsilnějším žaludkem, on ten Darwin snad opravdu nekecal.

Odmítat jedno kulturní odvětví jen proto, že na něj nechodíme, že mu neholdujeme, je čirou nedomyšleností. Svět je myšlenkově propojen. Dokonale propojen. Malíř zachytí na plátně tanečnici, plátno si koupí galerie, vystaví, na výstavu se zajde podívat spisovatel, sepíše knihu a divák pak může onanovat nad Aronofského Černou labutí. Pokud by malíř zachytil jen políček na směně od směnvedoucího, kterého by, mimojiné, pravděpodobně dělal galerista, nezískal by spisovatel inspiraci, pravděpodobně by seděl o výrobní pás vedle od malíře a Aronofsky by nenatočil ani šmouhu od drhnutí parket, nad kterými by byl nuceně skloněn. Nepodceňovat propojenost lidských myslí a lidského konání, jen protože právě mě zrovna moc nebere balet, tak bychom ho mohli zrušit. K čemu tu, sakra, to hopsání je. Někdo jím ale žije. Někomu je balet vším.

Proč svět diktují peníze, když by měl být lidský? Peníze nemají rozum, jen matematiku, přísnou, analytickou a ve své podstatě nesmírně zlou. Odmítnutím kultury, odmítáme sebe a volíme zůstatky na účtech. Co budeme dělat, až tu nic nezbude? Souložit, žrát a vylučovat. Vládne mamon a ten děsivě otupuje.