Brundibár81

Dětskou operu Brundibár napsal vynikající pražský židovský skladatel Hans Krása spolu s libretistou Adolfem Hoffmeisterem v roce 1938, a to původně pro soutěž vypsanou Ministerstvem školství a národní osvěty. Ta však nebyla vzhledem k politické situaci již nikdy vyhodnocena. Autor měl v té době za sebou již řadu domácích i mezinárodních úspěchů, připomeňme třeba jeho Symfonii pro malý orchestr či operu Zásnuby ve snu, za kterou získal v roce 1933 Československou státní cenu. S vpádem hitlerovské armády do ČSR, se vznikem Protektorátu a především s uplatňováním zrůdných rasových zákonů se osud Hanse Krásy i jeho opery Brundibár dramaticky proměnil. Pražská premiéra se konala za naprostého utajení na přelomu let 1942 a 1943 s dětmi pražského židovského chudobince v tzv. útulku na pražském Hagiboru. Představení se hrálo pouze dvakrát, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. Krása však již na premiéře nebyl, protože v srpnu 1942 byl odtransportován do koncentračního tábora Terezín, kam ho nejen jeho spolupracovníci, ale i děti následovali. V tomto děsivém předpeklí, ve městě, které prý Hitler "daroval Židům" fašisté povolili hudební produkci. A právě tam došlo, již v nové aktuální autorově instrumentaci, k premiéře. Malé herce odvezené z Terezína do koncentračních táborů na východě musely stále nahrazovat děti z nových transportů. Po více než dvou měsících zkoušení se v roce 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Opera Brundibár měla velký úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz. Nedivme se, protože tento příběh, kde se děti spojí se zvířátky a zvítězí nad zloduchem Brundibárem, jim alespoň na chvíli dal zapomenout na děsivou realitu.

Inscenace Brundibára z let 1989/90 byla první velkou koprodukcí mezi nizozemskou televizí NOS a ČST. Špičkový holandský režisér Klaas Rusticus, který je mimochodem vynikajícím znalcem české kultury a historie, úmyslně nechtěl příběh zasadit do historických reálií 2. světové války. "Násilí páchané na dětech stále ve světě bohužel existuje, a to často v mnoha rafinovaných podobách. Stále si totiž hrají děti na ruinách, které pro ně egoisticky a nezodpovědně vytvořil svět dospělých. Proto jsme příběh zasadili do dnešního světa se současnými dětmi," dodává Klaas Rusticus.