Masové vysídlení původního německého obyvatelstva z Československa v letech 1945 až 1948 zůstává nadále jedním z neuralgických bodů česko-německých vztahů a také českého výkladu vlastní historie. To, že byla tato kapitola československých dějin otevřena teprve relativně nedávno, navíc přispívá tomu, že je téma stále diskutováno emocionálně. Koprodukční projekt České televize, německé MDR, rakouské ORF a německo-francouzské stanice Arte představuje naplněnou příležitost nechat společně promluvit svědky odsunu z obou stran dnešní hranice a navštívit s nimi místa, kde se tehdejší události odehrály. Někteří z nich se na ně od roku 1945 už nevrátili... Východiskem dvoudílného dokumentu Matthiase Schmidta a Víta Poláčka bylo ukázat příběhy jednotlivých účastníků odsunu a jejich osobní stanoviska, ambice přinést skrze tváře a osudy konkrétních lidí empatii, která by dávala naději na co nejobjektivnější vyprávění toho, co se událo. Lidé žijící v konkrétní době mají své konkrétní motivace, konkrétní sny, konkrétní potřeby i iluze, na jejichž základě pak jednají. Právě poznání tohoto vnitřního světa může zprostředkovat skrze tzv. malé dějiny i zdánlivě nezvratitelnou logiku a popsat mechanismus dějin velkých. Obsažení celých životních příběhů protagonistů (osud vysídlených v Německu) navíc umožňuje nahlédnout události odsunu v širokém kontextu jeho příčin a následků. Proto se ostatně projekt zaměřuje i na osudy jednotlivých pohraničních obcí a regionů. Výběr protagonistů byl za pomoci zapojených organizací Antikomplex a Pamět národa řízen tak, aby vzniklá směsice pamětníků pokrývala širokou škálu různorodých osudů – těch, kteří nechtěli odejít a byli vyhnáni, i těch, kteří odejít chtěli, ale byli donuceni zůstat, Němců, kteří se s Nacisty paktovali, i takových, kteří jim vzdorovali a pykali tak dvojnásobně... Film vypráví příběhy plné barev, zlomů a obratů, takové, které odrážejí ambivalentnost a mnohostrannost celé historie. Jedním z takových příběhů je ten Siglind Drostové z Nového Jičína. Ve svých 15 letech byla po konci války poslána na nucené práce do Vlašimi. Pamatuje si běsy a zvěrstva odsunu, zároveň však i obětavou pomoc, které se jí dostalo od mnoha Čechů. Ve filmu zároveň zazní úryvky z deníku jejího otce, Adolfa Purra, který byl po válce deportován do internačního tábora pro Němce v Osvětimi. „Deník měl otec až do své smrti v roce 1989 schovaný pod postelí, v NDR se o odsunu nemluvilo, nesmělo se mluvit. Poté jsem ho zdědila já. Několik let nato jsem ho pracně přepsala, je totiž ve velmi špatném stavu, psaný kopírovací tužkou na papírových sáčcích, které musel speciálně namáčet, aby je vyhladil. Uchovával je v lágru v nádobí na jídlo.“ Dnes jezdí Siglind Drostová pravidelně do svého starého domova, udržuje staré kontakty a navazuje nové, píše pro regionální noviny a pomáhá pečovat o historické stavby a místa. Výpovědi očitých svědků jako je Siglind Drostová se tedy neomezují jen na minulost, ale dotýkají se i současnosti. Díky tomu můžeme ukázat různé způsoby reflexe odsunu ve třech různých státech (SRN, NDR, ČSSR), a tyto pak vztáhnout ke společné přítomnosti v dnešní Evropě.
Hrají: Petr Mikšíček
Režie: Matthias Schmidt, Vít Poláček
