Ľudovít Jakubóczy

Ľudovít Jakubóczy se narodil 16. května 1898 v obci Horné Naštince u Topoľčan. Vyučil se a pracoval jako umělecký truhlář. Herecky začínal s divadlem v roce 1911 v Budapešti. Během první světové války se stal hercem budapešťské kočovné společnosti Újpesti sínhaz (1916 – 1919). Po vzniku republiky byl ochotnickým hercem v Trenčíne (1919 – 1925), v Šahách (1925 – 1928) a řadu let v Banské Bystrici (1928 – 1945).

Nakonec Jakubóczy působil až do svého náhlého úmrtí jako člen činohry bratislavského Slovenského národního divadla (1945 – 1954). I bez teoretické přípravy se díky usilovnou praxí stal jedním z nejvýraznějších hereckých osobností slovenského divadelnictví.

Několikrát si vyzkoušel i práci divadelního režiséra. Svůj smysl pro hereckou zkratku a realistickou drobnokresbu s výborným hereckým projevem, prácí s tělem, mimikou, výraznou tváří a hlasovým projevem ozkoušel Ľudovít Jakubóczy v inscenacích a divadelních postavách (často v rázovitých a lidových bodrých) Kláska v Jiráskově pohádkové hře „Lucerna“ (1949), Valenty v Králikově „Horoucím dni“ (1951), Dvořana ve známé báchorce dramatika, divadelníka a spisovatele J. K. Tyla „Strakonický dudák“ (1953) a nebo Jana ve „Svaté Barboře“ (1953) dramatika a spisovatele Štefana Králika.

Ovšem herecký vývin hercův byl přerušen úmrtím. Ve 30. letech natáčeli čeští filmaři podle divadelní hry „Súmrak nad Detvou“ Josefa Hobla a podle scénáře a za režie Karla Špeliny na Slovensku melodrama MATČINA ZPOVĚĎ / MATKINA SPOVEĎ (1937). Díky tomuto faktu se Jakubóczy v tomto díle objevil jako bača na Mikulčíkově (Andrej Bagar) salaši a kmotr čeledína Matúše Ďuroviče (Raoul Schránil).

Slavnostní premiéra se uskutečnila 12. září 1937 v Bratislavě a pražská až 10. června 1938. Po boku Jakubóczyho se zjevili taktéž další slovenští kolegové Andrej Bagar, Mária Sýkorová, Beta Poničanová, Ján Sýkora, Růžena Porubská – Hurbanová, Elena Smatková a další.

Pro už znárodněný slovenský film pracoval od roku 1948 až do svého konce, tedy prakticky od jeho počátků. Postupně na stříbrném plátně byl komisařem a starostou obce ve válečném dramatu režiséra Paľo Bielika VLČIE DIERY (1948), otcem Katky (Božena Obrová) Jakubem v Kadárově komedii KATKA (1949), kostelníkem Bžochem v dramatu PRIEHRADA (1950) Paľo Bielika, nezaměstnaným ve snímku BOJ SA SKONČÍ ZAJTRA (1951) českého režiséra Miroslava Cikána, Jurajem Kováčem v dalším Bielikově dramatu LAZY SA POHLI (1951), Bullou v dramatu dalšího českého režiséra Václava Kubáska MLADÉ SRDCIA (1952), Širancem v dramatu POLE NEORANÉ (1953) Vladimíra Bahny a poté úplně naposledy byl Dudášikem v Bielikově komedii V PIATOK TRINÁSTEHO (1953).

Krátce po premiérách svých posledních dvou filmů již herec Ľudovít Jakubóczy skonal. Vystupoval i v rozhlase. Ovšem pracovat pro dabing a rozhlas již kvůli smrti nestihl. Za výkon komisaře a starosty obce ve snímku VLČIE DIERY (1948) Paľo Bielika získal Národní cenu (1949) a za postavu kostelníka Bžocha v dalším Bielikově dramatu PRIEHRADA (1950) obdržel hned o rok později Ľudovít Jakubóczy druhou Národní cenu (1950).

Za jedny z prvních svých slovenských velkých poválečných rolí znárodněné kinematografie znamenaly dvě Národní ceny nebývalý úspěch a zajistily mu další velké a výrazné herecké filmové úlohy. Ovšem k dalším případným filmovým nebo státním cenám, oceněním a vyznamenáním již zabránila předčasná smrt. Ľudovít Jakubóczy zemřel náhle 1. května 1954 v Bratislavě, pouhých patnáct dní před šestapadesátými narozeninami.

Jeho smrt znamenala velkou ztrátu pro slovenské divadlo a slovenskou kinematografii. Na svém kontě zanechal pro filmové diváky jeden český a osm slovenských snímků, kde mohl využít své vyzrále charakterní herectví ve výrazných a velkých hereckých příležitostech. Též i na divadelních jevištích vytvořil desítky divadelních kreací a postav z domácího a světového moderního i klasického repertoáru. Patřil k zakladatelům moderního slovenského herectví a divadla, jenž pomáhal formulovat hned po druhé světové válce a po osvobození.

Jaroslav "krib" Lopour