Vladimír Petruška

Vladimír Petruška (někdy uváděn též jako Vlado Petruška) se narodil 5. července 1923 v Geľnici u Spišské Nové Vsi do dělnické rodiny. Ale kvůli nedostatku finančních prostředků nemohl dokončit středoškolská studia. Na dva roky se stal nezaměstnaným, během druhé světové války se poté stal úředníkem ve Škodových závodech v Dubnici nad Váhom. Už od svých studentských dob se věnoval ochotnickému divadlu, ale pro profesionální hereckou dráhu se rozhodl až po osvobození.

Nejprve hrál v činohře Východoslovenského národního divadla – Státního divadla v Košicích (1945 – 1953), poté hrál a režíroval ve zvolenském Středoslovenském divadle (1953 – 1954). Ve stejných funkcích setrval i během svého angažmá v Krajském slovenském divadle – Divadle Jonáše Záborského v Prešově (1954 – 1967). Jako režisér a herec se navrátil až do své smrti do košického Státního divadla (1967 – 1986), kde mj. několik let vedl funkci šéfa činohry (1967 – 1971).

Jako herec prošel od milovnických a hrdinných kreací až po charakterní úlohy, přesně vytvořené v ryzím realismu. Petruška přetvářel se všemi svými výrazovými prostředky výrazné titulní, ale i menší, úlohy v domácím a světovém repertoáru z desítek děl klasických a i moderních dramatiků. Ovšem v pozdějších dobách omezoval svojí hereckou práci na úkor té režisérské.

Jako divadelní režisér se přidržoval emocionálního zabarvení, umělecké zkratky, vědomého vedení herců a i politické uvědomělosti. Stejně jako ve své herecké kariéře, tak i v režisérské práci se dostal do styku s klasickým i tehdejším současným divadelním repertoárem.

Z jeho režií si uveďme inscenace: „Úklady a láska“ Friedricha Schillera, Beaumarchaisova „Figarova svatba“, „Romeo a Julie“ Williema Shakespeara, Gorkého „Na dně“, „Žebrácká opera“ Bertolta Brechta a nebo Višněvského „Optimistická tragédie“.

Ke konci svého života se Petruška již výhradně věnoval jen režisérské činnosti, i když nikdy nebyl profesionálně vyškoleným hercem a režisérem. Přesto, že byl oblastním hercem, bratislavskými filmaři byl celkem často vyhledáván už počátku 50. let.

Objevoval se ve slovenských titulech BOJ SA SKONČÍ ZAJTRA (Hriňo), LAZY SA POHLI (Dubský), ZEMIANSKA ČESŤ (zeman), SKALY A ĽUDIA (Ing. Zachar), JERGUŠ LAPIN (dělník), ČLOVĚK NA MOSTE (partyzán), CESTA ŽENY (Havran), ŽIVOT NA ÚTEKU (Hvozďák), DO POSLEDNÉHO DYCHU (Prušanský), ROZDELENÍ (Hochel), VOJACI SVOBODY (generál Kratochvíl), POÉMA O SVEDOMÍ (Valciar), BLÍZKE DIAĽAVY (Klincko), ŽIVÁ VODA (Kolembus), KOSENIE JASTRABEJ LÚKY (starý Adam), PŘEDČASNÉ LETO (předseda Združenie rodičov a priateľov školy /ZRPŠ/), NA DRUHOM BREHU SLOBODA (Kalina) či ZABUDNITE NA MOZARTA (arcibiskup) atd.

Do české kinematografie byl připuštěn pouze dvakrát v rozmezí šestadvaceti let 1953 – 1979. Poprvé byl dělníkem Zbuchem v dramatu Miroslava Cikána VÝSTRAHA (1953) s Jiřím Dohnalem v titulní úloze Klementa Gottwalda a podle námětu a scénáře Marie Majerové.

Po tomto budovatelském snímku se na dlouhou dobu Petruška u českých filmařů odmlčel a přišel k nim znova až ke konci normalizačních 70. let. V dramatu na námět románu Karla Čapka HORDUBAL (1979) Jaroslava Balíka byl přítelem Juraje Hordubala (Anatolij Kuzněcov – mluví Leopold Haverl) Vasilem Geričem. Zbylých sedm let se herec již více v českém filmu neuplatnil.

Pracoval se slovenským rozhlasem – též jako režisér („Čtyři“ 1957, „Mnoho povyku pro nic“ 1965, „Boris Godunov“ 1971, „Královnin náhrdelník“ 1976 aj.), dabingem, televizními inscenacemi (ŽIVÝ BIČ, BRÁNA K DOMOVU, ZYPA CUPÁK, LOUIS PASTEUR, RUY BLAS, PRÁVOM LÁSKY, SEKERA, CHLAPEC DO NÁRUČIA apod.) a seriály (PARÍŽSKI MOHYKÁNI, VIVAT BEŇOVSKÝ, KOMUNISTÉ, ÚTEK ZO ZLATEJ KRAJINY, JEDENÁSTE PRIKÁZANIE, NA BAŇU KLOPAJÚ nebo BOCIANIE HNIEZDO).

Nikdy neopomněl ani na politickou a společenskou práci a angažovanost. Za svůj výkon Hriňa ve filmu BOJ SA SKONČÍ ZAJTRA (1950) získal Státní cenu II. stupně (1951). Slovenský herec a režisér Vladimír Petruška zemřel 4. května 1986 v Košicích ve věku nedožitých pouhých třiašedesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour