Nadiuska

19. ledna 1952 se v bavorském Schierlingu narodila Roswicha Bertasha Smid Honczar. Tato herečka prožila svou uměleckou kariéru ve Španělsku a svět jí zná pod pseudonymem Nadiuska.

Matka Nadiusky byla Polka a otec byl Rus. V devatenácti letech, roku 1971, se Nadiuska přestěhovala do Barcelony, kde začala svou kariéru jako modelka. Filmovou premiéru měla tato německá, 180cm vysoká kráska, roku 1972 ve filmu TIMANFAYA (AMOR PROHIBIDO). Ve stejném roce hrála v komedii SOLTERO Y PADRE EN LA VIDA.

26. května 1973, došlo k přísně tajné svatbě, v kostele San Roberto Belarmino v ulici San Pedro v Madridu. Nadiuska se vdala za Fernanda Montalbána Sáncheze. Kmotrem svatby se stal španělský herec Damián Rabal. Oddávajícím byl reverend José Villasana Arroyo. Svatbu měla Nadiuska jen proto, aby získala španělskou státní příslušnost. Ženicha „obstaral" Damián a jednalo se o mentálně postiženého Fernanda, který byl odkázán jen na svou matku. Fernando, mentálně retardovaný a slabomyslný, měl IQ, které odpovídá duševnímu věku osmi let. V dětství roznášel telegramy, ale když byl příjemce z nejvzdálenějších míst celého města, telegramy vyhazoval a říkal svým nadřízeným, že nebyl nikdo doma. Dokonce byl povolán na vojenskou službu, odkud utekl a teprve po zatčení a výslechu si všimli jeho onemocnění. V návaznosti na to, byl v péči a opatrování své matky, která podepsala potřebný dokument u soudu v Madridu. Kromě oligofrenie měl Fernando i epilepsii.

Byl několikrát zatčen za účast na krádežích, ale byl zdravotně a právně nepostižitelný. Nadiuska šla i za notářem z důvodu rozdělení společného jmění manželů. Notář, když uviděl Fernanda, odmítl něco sepsat. Nadiuska ovšem dosáhla svého, byla vdaná a měla španělskou státní příslušnost a debilní manžel skončil opět na předměstí ve svém „obýváku" z trosek, suti, železa a barevných kovů, se 30.000 peset v kapse. Toto se stalo okamžitě skandálem číslo jedna a advokát matky Fernanda, Ignacio Careaga, podal na Nadiusku i právní žalobu. Po osmi letech, 14. července 1981, pak bylo jejich manželství soudem anulováno. O státní příslušnost už ovšem Nadiuska nepřišla.

Převážně v komediích hrála Nadiuska v sedmdesátých letech a nejčastěji natáčela, když držel režisérskou taktovku Mariano Ozores (*5.10.1926) - MANOLO, LA NUIT (1973), SEŇORA DOCTOR (1974) nebo Vincente Escrivá (1.6.1913-18.4.1999) - LO VERDE EMPIEZA EN LOS PIRINEOS (1973) POLVO ERES.. (1974), UNA ABUELITA DE ANTES DE LA GUERRA (1975). Hlavní roli Zorrity, pak hrála roku 1975 v komediálním dramatu ZORRITA MARTÍNEZ. V tomto roce se Nadiuska stala nejlépe placenou herečkou španělské kinematografie.

Nadiuska se stala jednou z představitelek erotického filmu nejen v komediích, ale i v ostatních žánrech. Jako Doris hrála v komedii TARZÁN EN LAS MINAS DEL REY SALOMÓN (1974), jako Marisa v mysteriózním snímku PERVERSIÓN (1974). V sedmdesátých letech byla oblíbená a hlavní role přibývaly: EL SEŇOR ESTÁ SERVIDO (1975, role Laly), LA AMANTE PERFECTA (1976, jako Lina Rey). CHELY (1977, role Pepi) nebo ztvárnění Clary v hororu ÚLTIMO DESEO (1976). Za zmínku stojí také thriller LA MUERTE RONDA A MÓNICA (1976), kde hrála Nadiuska hlavní hrdinku Mónicu, film dosáhl nákladů 100 000 000 peset.

Kromě produkce španělské, hrála Nadiuska například v kanadské komedii SPANISH FLY (1976), v mexickém thrilleru GUYANA: CRIME OF THE CENTURY (1979) či ve filmu z produkce Hong Kongu CHALLENGE OF THE TIGER (1980). Roku 1978 natáčela po boku argentinského komika Alberta Olmedy (24.8.1933-5.3.1988) úspěšnou komedii MI MUJER NO ES MI SEŇORA (1978). Dnes již kultovní americký fantasy film BARBAR CONAN (1982), nám představil Nadiusku v roli matky malého Conana.

Nadiuska opustila v osmdesátých letech role erotické krásky a zkusila i role jiné, jako Emily ve filmu OTHELLO, EL COMANDO NEGRO (1982), Catalina Yamanova v televizním seriálu TRISTEZA DE AMOR (1986). Po delší odmlce se objevila ve své poslední roli baronky, roku 1997, v komedii Álvara Sáenze de Heredii, BRÁCULA. CONDEMOR II.

Koncem osmdesátých let prožila Nadiuska velké ekonomické problémy a začala trpět duševní poruchou. V roce 1999 byla převezena do penzionu, kde jí byla diagnostikována schizofrenie. Po zlepšení stavu v roce 2002, byla propuštěna do domácího léčení. Její smutný příběh se objevil i v televizním pořadu, jenž uváděla Concha Velasco. Zcela vyléčit však tuto nemoc nelze a navíc byla Nadiuska zcela bez finančních prostředků, a tak se Španělům „poštěstilo", potkávat na jedné z nejznámějších ulic Barcelony (Gran Vía), rozedranou žebračku, která se potulovala okolo barů a uklízela výměnou za potraviny. Spala pod krabicemi a lepenkami a potravu hledala dokonce i v kontejnerech. Nikoho z kolemjdoucích by nenapadlo, že vidí jednu z nejkrásnějších hereček a velký symbol sexu a smyslnosti. Nadiuska ztratila nejen svou krásu, ale zejména svou mysl.

Cinemad 04, roku 2004, byl mimo jiné zaměřen i na španělskou filmografii sedmdesátých let a královně španělské „nahoty" Nadiusce, byl vzdán hold v Paradise Clubu, s promítáním jejích filmů ÚLTIMO DESEO (1976) a CHELY (1976). Dnes žije Nadiuska intenzivní duchovní život asi 35 km od Madridu, v obci Ciempozuelos, ve speciálním centru péče o pacienta, pod dohledem jeptišek a sociálních pracovníků.

Říká se, že Nadiuska byla chladný a vypočítavý člověk. Za svou slávou byla ochotna jít hlava nehlava, ale zejména postel nepostel. Stýkala se s významnými muži, jak z řad politiků, tak španělské monarchie. Vždycky prý byla velmi rozhazovačná a sama nyní říká: „Musím přežívat a ne žít v luxusu. Jediné, co mám je můj domov, penzion sociálního zabezpečení. Jako by jí osud vytrestal a připravil jí nepříjemnou nemoc, jako odplatu za zneužití Fernanda k získání občanství. Nic na tom ale nezmění, že Nadiuska byla nádherná herečka, která „hýbala" světem erotické fantazie Španělů v sedmdesátých letech minulého století.

Petr "Hennes" Hennebichler