Zdeněk Martínek se narodil 29. listopadu 1923 v Plzni do rodiny obchodníka s látkami. Měl pokračovat v rodinném řemesle, ale sen stát se filmovou hvězdou byl silnější. Proto v letech 1941 – 1946 vystudoval herectví na pražské Státní konzervatoři.

Po absolvování se stal členem Divadla na Vinohradech (1946 až 1950), ovšem během angažmá si ještě odbyl základní vojenskou prezenční službu (1946 – 1948). Dále prošel Městskými divadly pražskými (1950 – 1951), Městským divadlem pro mládež (1951 – 1953), Divadlem S. K. Neumanna (1953 – 1957, 1959 – 1962), Městským divadlem na Kladně (1957 – 1959), brněnským Státním divadlem (1962 – 1965) a Krejčovým Divadlem Za branou v Praze (1966 – 1967).

Dále pokračoval s hereckou dráhou v Činoherním klubu (1968 – 1972) a po několikaletém hostování (1973 – 1976) se stal až do odchodu na penzi členem Divadla Jaroslava Průchy na Kladně a v Mladé Boleslavy (1976 – 1985). Martínek jako herec využíval hlavně svojí zvláštní ostře řezanou podlouhlou tvář a svérázný hlasový projev.

Objevil se ve hrách „Princezna Pampeliška" (Honza), „Tři sestry" (A. P. Fedotík), „Filosofská historie" (Špína), „Veselé windsorské paničky" (Flaštička), „Lesní panna" (Slovíčko), „Matka Kuráž a její děti" (Švejcar), „R. U. R." (Damon), „Don Juan" (Don Juan), „Othello" (Roderigo), „Tři mušketýři" (Rochefort), „Zlý jelen" (Vítek), „Slaměný klobouk" (Fardinand), „Švejk" (Flanderka a Dub).

Zahrál si i Vědátora („Adam stvořitel"), Malvolia („Večer tříkrálový"), Bílka („Siréna"), Tuláka („Ze života hmyzu"), Majora Huga („Rozmarné léto") ad. Ač se Martínkova angažmá střídala s Prahou a oblastními scénami, ve filmu (i když s přestávkami) hrál celkem pravidelně.

V 50. letech byl na filmovém plátně mužem (ZVONY Z RÁKOSU), brusičem Bohoušem (KARHANOVA PARTA), Kozderou (PLAVECKÝ MARIÁŠ), redaktorem (NA STŘÍBRNÉM ZRCADLE), mladým družstevníkem (NÁVŠTĚVA Z OBLAK), pacientem snícím o lojových škvarkách (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK) i vojenskou stráží u soudu (POSLUŠNĚ HLÁSÍM).

Ale v 60. letech byl jenom vojenským lékařem (ŽIVOT BEZ KYTARY), německým vojákem (AŤ ŽIJE REPUBLIKA), psychiatrem (SMĚŠNÝ PÁN) a rotným VB (PO STOPÁCH KRVE).

Během normalizačních 70. let se postupně přehrával do svérázných epizodek a menších rolí rozličných původů, stavů a rodů ve snímcích „PANE, VY JSTE VDOVA!" (ministr), NOC NA KARLŠTEJNĚ (šlechtic stojící v královské družině), PAVLÍNKA (švec Matěj Krupička), ROBINSONKA (Bosňák), TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE (obžalovaný melancholik), POPLACH V OBLACÍCH (zemědělec s vidlemi), SMRT STOPAŘEK (bývalý správce polesí Hošek) a DIAGNÓZA SMRTI (profesor Kovanda).

A ve dvou filmech z 50. let se dokonce měl uplatnit i jako asistent režie (AKCE B a PLAVECKÝ MARIÁŠ). Dál hrál ve dvou studentských titulech Studia FAMU ze 70. let (KONÍM KŘÍDLA NIKDY NENAROSTOU... a PÝTHIE).

Nakonec v 80. letech pokračoval mj. filmy CUKROVÁ BOUDA (starý učitel), SVÍTALO CELOU NOC (pojišťovací agent Jiří Horeček), HODINA ŽIVOTA (dělník Jindřich Charvát), PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (senior), SESTŘIČKY (učitel), JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE (vrátný na koleji Janatka), POKLAD HRABĚTE CHAMARÉ (jeho nejvýraznější role dědečka Bartodějského), KUKAČKA V TEMNÉM LESE (vrchní lékař SS), PODFUK (Kalous), NOC SMARAGDOVÉHO MĚSÍCE (hostinský Lojza), MŮJ HŘÍŠNÝ MUŽ (profesor Stehlík), ZUŘIVÝ REPORTÉR (muž v útulně), OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM (starý převozník Würdisch) a UZAVŘENÝ OKRUH (profesor Hulík).

V některých filmech byl namluven Jiřím Holým a i Václavem Kaňkovským. Byl využit také jako spíkr dokumentárních a krátkých filmů.

Podobně vytížen byl i v rozhlase („Fixní idea", „Moudrý zlatník", „F. C. Ball", „Mistr Bída", „Smyčka" nebo „Moli"), dabingu (MODRÉ MEČE apod.) a v televizních filmech (CHVÍLE ROZHODNUTÍ, ZLATÍ ÚHOŘI, SOVÍ HNÍZDO, POVÍDKA MALOSTRANSKÁ, VĚTRNÁ SETBA, ZIKMUND, ŘEČENÝ LIŠKA RYŠAVÁ aj.) i seriálech (NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ, NÁVŠTĚVNÍCI, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, RODÁCI či DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY).

Kromě hraní se věnoval též olejomalbě a získal Cenu Senior Prix (1995). Po roce 1989 se stáhl do ústraní. Zdeněk Martínek zemřel 19. listopadu 1999 v Praze, deset dní před svými šestasedmdesátými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour

Komentáře - zatím bez komentáře