František Hanus se narodil 12. května 1916 ve Valašském Meziříčí do učitelské rodiny. Studoval valašské gymnázium a začal se učit řezbářem. Prodával také na jarmarcích, zpíval, tančil a stepoval. O prázdninách si vydělával jako dělník na pile. Po maturitě se chtěl věnovat oboru přírodních věd či medicíně. Nechal se však inspirovat umělecky zaměřenými rodiči a nastoupil na pražskou dramatickou konzervatoř, kteroužto absolvoval v roce 1941.

Své první jevištní zkušenosti si odbyl v Divadle Anny Sedláčkové (1941 – 1943). Dále hrál v holešovické Uranii (1943 – 1945), po osvobození v pražském divadle 5. května (1945), v divadlech v Teplicích, v Karlových Varech, v Přerově (v těchto divadlech nepůsobil jen jako herec, ale také jako režisér a umělecký šéf) a v pražských divadlech: Divadlo města Žižkova, Nové veseloherní divadlo a též Divadlo Československého státního filmu (1945 – 1952). Nakonec se na dlouhých třicet dva let stal členem Divadla na Vinohradech (1952 – 1984), kde setrval až do svého odchodu na odpočinek.

V mládí byl zejména představitelem klaunských, ale i milovnických mladých hrdinů. Ve zralejším věku se přehrál do svérázných charakterních úloh, kde předvedl své přirozené, moderní herectví. Objevil se v různých žánrových hrách (například ve hrách „Artisté“, „Jindřich II.“, „Sen noci svatojánské“, „Legenda o lásce“, „Jedenácté přikázání“, „Královna Kristina“, „Jan Žižka“, „Nositelé řádu“, „Barbaři“, „Josefína“ či „Král Jan“ atd.). Také jeho syn Petr Hanus (1951 – 2005) se věnoval divadelnímu a filmovému herectví.

První filmovou hereckou příležitost získal v hlavní roli flamendra malíře Jana Sýkory ve Špelinově dramatu PRAŽSKÝ FLAMENDR (1941). Tato role mu přinesla u publika velikou popularitu, která ho provázela celou kariéru. O tři roky později hrál tři role: cestovatele (krátká reklama STÍN), Petra Málka (SOBOTA) a Petra Domina (JARNÍ PÍSEŇ). Následující rok vytvořil svoji nejslavnější a největší postavu starého Leopolda Koháka, který se vrací ke svým kořenům a k milované řece Sázavě, která mu vrátí jeho ztracené mládí v Krškově poetickém filmu ŘEKA ČARUJE (1945).

Ke konci čtyřicátých a v padesátých letech byl představitelem zejména mladých hrdinů různých profesí: ing. Bečvář ve Slavínského komedii POSLEDNÍ MOHYKÁN (1947), Franta Jirman v HARMONICE (1947), architekt v dramatu DS – 70 NEVYJÍŽDÍ (1949 – 1950), uhlíř v Zemanově PYŠNÉ PRINCEZNĚ (1952), Jan Benda v PÍSNIČCE ZA GROŠ (1952), pláteník v pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL... (1954), autor filmu v satiře ZAOSTŘIT, PROSÍM! (1956) a další.

V pozdějším věku vytvářel různé role starších pánů a tatíků. Role, ale hlavně jejich velikost, výrazně ubyly. Hrál ve filmech DÁMÁ NA KOLEJÍCH (ředitel), ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (předseda senátu), SMRT ČERNÉHO KRÁLE (továrník Berger), KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA (Trnec), PAN VOK ODCHÁZÍ (Bejkovec), NA PYTLÁCKÉ STEZCE a ZA TRNKOVÝM KEŘEM (nadlesní), TEN SVETR SI NESVLÍKEJ (Ruda), ZRALÉ VÍNO (náměstek Plocek). Z tohoto období byla nejvýznamnější postava Víta Pračky v dětském snímku NA ŽIŽKOVĚ VÁLEČNÉM VOZE (1967). Naposledy se v českém filmu objevil v roce 1982 ve filmech režiséra Moskalyka TŘETÍ PRINC a Steklého PŘÍHODY PANA PŘÍHODY.

Veliké uplatnění nalezl také v rozhlase, dabingu, televizi (LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU, BABIČKA, KLÍCKA) a v seriálech (ALEXANDR DUMAS STARŠÍ, F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, ŽENA ZA PULTEM, DNES V JEDNOM DOMĚ, ARABELA, ZLÁ KREV). Svůj laskavý hlas daroval kreslenému večerníčku O HAJNÉM ROBÁTKU A JELENU VĚTRNÍKOVI (1978). Hanus také účinkoval v různých zábavných pořadech o lidovém umění, kde vyprávěl, zpíval a hrál na kytaru. V roce 1984 realizoval pořad ÚSMĚVY VALAŠSKÉHO SLAVÍNA, věnovaný slavným osobnostem jeho rodného Valašska.

Za své herectví byl vyznamenán titulem Zasloužilý umělec (1972) a Cenou Svazu českých dramatických umělců (1978). František Hanus zemřel 2. září 1991 v Praze. Bylo mu sedmdesát pět let. Jeho hrob se nachází v pražských Dejvicích a symbolický ve skanzenu rodného kraje v Rožnově pod Radhoštěm.

Jaroslav "krib" Lopour

Komentáře - zatím bez komentáře