Vítězslav Vejražka

Vítězslav Vejražka se narodil 9. května 1915 v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště. Pod vlivem své rodiny začínal hrát u kočovných společností. Po dokončení dramatického oddělení pražské Konzervatoře u profesorů Svobody, Deyla a Plachého roku 1937 hrál jednu sezónu v Ostravě (1937 – 1938). Působil v brněnském Národním divadle (1938 – 1941), v pražské Uranii (1941 – 1945; zde rovněž režíroval).

Po válce pomáhal zakládat Činohru 5. května (1945 – 1947; zde hrál, režíroval a řediteloval). Odešel hrát a režírovat do Zlína (1947 – 1948) a od roku 1948 až do své předčasné smrti v roce 1973 hrál v činohře Národního divadla. V Národním hrál, režíroval, upravoval hry a v letech 1964 – 1969 byl i šéfem činohry. V pozdějších letech musel kvůli funkcím svou hereckou činnost značně omezit.

Na divadelních prknech nejdříve hrál role milovníků („Radúz a Mahulena“, „Zkrocení zlé ženy“, „Jánošík“ či „Othello“) až přešel k dramatickým postavám a k dělnickým rolím („Lidé, bděte!“, „Anna proletářka“, „Nepřátelé“ „Ďábelský kruh“ nebo „Všichni moji synové“. V pozdějších letech se skvěle uvedl i v těžkých shakespearovských hrách („Antonius a Kleopatra“), klasikách („Maryša“) a antických tragédiích („Oidipus vladař“).

Vejražka byl psychologicky orientovaný realismem a zemřel na samém vrcholu svého herectví. Své inscenace režíroval často v duchu psychologického realismu („Vzbouření v blázinci“ nebo „Tramvaj do stanice Touha“). Zdramatizoval si taktéž román prezidenta Antonína Zápotockého „Vstanou noví bojovníci“. Se svojí ženou, také herečkou Národního divadla, Jarmilou Krulišovou (1922 – 2006) měl syna Davida Vejražku (*1955), který pokračuje ve šlépějích svých rodičů.

Od svého filmového debutu (1937) až do roku 1945 ve filmu Vejražka hrál pod pseudonymem Petr Vít, který pro něho vymyslel režisér J. A. Holman. Debutoval už životopisným snímkem KAREL HYNEK MÁCHA (1937). Ve stejném roce vytvořil ještě hlavní roli ve filmu KŘÍŽ U POTOKA. Po čtyřleté pauze začal hrál hlavní a výrazné role: Václav Nezmara v TURBÍNĚ (1941), ing. Pánek v RYBĚ NA SUCHU (1942), ing. Petr Pavelec ve VELKÉ PŘEHRADĚ (1942), kníže Boleslav v nedokončeném filmu SVATÝ VÁCLAV (1942), hazardem zlákaný číšník Martin v dramatu Otakara Vávry ŠŤASTNOU CESTU (1943), Jindřich Slaba v EXPERIMENTU (1943) a Francek ve snímku DĚVČICA Z BESKYD (1944).

Po válce hrál Vejražka zejména charakterní role – negativní: gestapák Kurt Seppke v Cikánově dramatu HRDINOVÉ MLČÍ (1946), ďábel v ALENĚ (1947), velmi proradný ředitel divadelní agentury Malhorn ve Fričově parodii PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ (1949), Firmus ve Steklého dramatu TEMNO (1950), šéf Botostroje v BOTOSTROJI (1953), generál SS v TANKOVÉ BRIGÁDĚ (1955) Ivo Tomana či princ Alamír ve STRAKONICKÉM DUDÁKOVI (1955) i kladné: Václav z Dubé ve Vávrových dramatech JAN HUS (1954), JAN ŽIŽKA (1955) a PROTI VŠEM (1956), JUDr. Petr Klimeš v Borského kriminálce PADĚLEK (1957) nebo mlynář ve Vláčilově filmu ĎÁBLOVA PAST (1961).

Poslední hlavní roli předsedy JZD Doška vytvořil v dramatu HANDLÍŘI (1963) Zdeňka Sirového, kde jeho ženu hrála pravá manželka Jarmila Krulišová. Po této úloze pouze nadaboval postavu starého venkovského kněze Blasiuse (Michal Kožuch) ve dramatu ÚDOLÍ VČEL (1967) Františka Vláčila a zahrál si malinkou roličku ministra ve Vorlíčkově crazy komedii „PANE, VY JSTE VDOVA!“ (1970).

Musíme rovněž uvést Vejražkovu práci pro rozhlas („Hamlet“), televizi (inscenace NÁPADNÍCI TRŮNU, MOC BEZ SLÁVY, MRAČNO, MARYŠA, TVRDOHLAVÁ ŽENA A ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, LIDÉ NA KŘIŽOVATCE, LUCERNA či seriál F. L. VĚK), dabing a recitaci pro gramofonové desky a krátké filmy.

Po otci zdědil levicové smyšlení, př. v letech 1966 – 1970 byl členem ÚV KSČ, od roku 1957 byl prvním předsedou československého střediska ITI (Mezinárodní divadelní ústav při UNESCO) a další funkce v politických organizacích. Působil také jako pedagog na DAMU (od 1949 externě a od roku 1963 už byl řádným profesorem herectví).

Jako herec a komunistický funkcionář byl nositelem Řádu práce (1958), Zasloužilého člena ND (1962), Zasloužilého umělce (1963), Ceny Jaroslava Průchy (1964), Národního umělce (1972), televizního Zlatého krokodýla (1972), Řádu Vítězného února (1973). Málo známý je fakt, že se pokoušel o psaní silně politicky zabarvené poezie. Vítězslav Vejražka předčasně zemřel 8. června 1973 v Praze měsíc po svých padesátých osmých narozeninách.

Jaroslav "krib" Lopour