Ema Skálová

Ema Skálová se narodila v Holešově, kde také vyrůstala a získala tady jako ochotnice i první divadelní zkušenosti. Začala studovat obor zubní laborantka, ale z podnětu brněnského divadelního režiséra Aleše Podhorského se rozhodla pro dráhu herečky. Vystudovala Státní konzervatoř v Brně (1940) a ještě za studií pohostinsky účinkovala na jevišti Státního divadla v Brně (hry Ondřej a drak nebo Se srdcem divno hrát), uplatnila se také v brněnském rozhlase. První profesionální angažmá nastoupila ve Východočeském divadle v Pardubicích (1940-1941), do konce války pak hrála v Českém divadle v Olomouci (1941-1945), kde zaujala velkými rolemi v Noci na Karlštejně, Našich furiantech nebo hlavní rolí v Goldoniho komedii Mirandolína. Po zbytek své herecké dráhy byla pak spjata s Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého, kde působila až do odchodu do důchodu (1945-1972), do roku 1980 zde pak ještě příležitostně hostovala. Na divadelním jevišti vynikla Skálová jako univerzální herečka s bravurní schopností obsáhnout řadu odlišných charakterů v klasickém i moderním repertoáru. Výjimečné schopnosti prokázala například v českých hrách Strakonický dudák, Lucerna nebo Stříbrný vítr, ze světového fondu si zahrála například v představení Člověk pro každé počasí, O myších a lidech nebo Bouře.

Přestože herci Realistického divadla obecně neměli problém s obsazováním do filmů a Skálová patřila k jeho oporám, tak přes její herecké schopnosti prokázané na jevišti v řadě hlavních rolí a v mládí také nesporný půvab hrála za svůj život pouze ve dvaceti filmech, navíc výhradně ve vedlejších až epizodních úlohách. Za svou omezenou participaci ve filmu si však Skálová podle vlastních slov může do jisté míry sama – když byla počátkem 50. let oslovena s nabídkou na hlavní roli Anny proletářky, odmítla, poslušna instrukce tehdejšího divadelního ředitele, že herec má hrát především divadlo, načež ji filmoví režiséři víceméně přestali vyhledávat.

Před filmovou kameru předstoupila poprvé jako služebná ve filmu PRŮLOM (1946), v první polovině 50. letech se pak objevila v několika tendenčních titulech, až na přelomu padesátých a šedesátých let dostala menší příležitosti v kvalitnějších filmařských počinech (ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE, 1958; DEŠTIVÝ DEN, 1962), její největší filmovou rolí byla postava atraktivní milenky Fanynky v psychologickém dramatu KRUH (1959). Několikrát jsme ji mohli vidět v kriminálních filmech (SMRT V SEDLE, 1958; 105% ALIBI, 1959; ZNAMENÍ RAKA, 1966), uplatnila se i v komediálním žánru (jako hraběnka Kounicová například ve filmu POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY, 1966). Po delší přestávce se pak objevila v minimálních rolích ve filmech POPRASK NA SILNICI E 4 (1979) a ČAS PRACUJE PRO VRAHA (1979), naposledy se mihla v porevolučním snímku BYLI JSME TO MY? (1990).

Prakticky od počátku televizního vysílání spolupracovala Ema Skálová také s tímto médiem, více pozornosti na sebe upoutala až v 70. a 80. letech účastí v několika televizních seriálech (PAN TAU, 1969), až do vysokého věku se objevovala v inscenacích, naposledy hrála v komediálním povídkovém cyklu HISTORKY OD KRBU (1994). Ještě déle se nakonec prosazovala v rozhlase; také zde pracovala již od 50. let v různých žánrech, až do bezmála devadesáti let věku účinkovala v rozhlasových pohádkách. Svůj kultivovaný hlasový projev uplatnila i v dabingu.

Ema Skálová byla třikrát vdaná, ani jedno manželství ale nemělo dlouhého trvání. Poprvé se ještě za války provdala za divadelního režiséra Karla Svobodu (1912-1982), jejím druhým manželem byl divadelní a rozhlasový režisér Ladislav Pompe (1896-1968), potřetí slavila svatbu s hercem Jaroslavem Radimeckým (1921-1991). Z druhého manželství má syna Michala. Ema Skálová získala v roce 1993 cenu Senior Prix od Nadace Život umělce, dnes žije v soukromí v Praze.

Pavel "argenson" Vlach