Jan Zvoník

Jan Zvoník se narodil 15. září 1956 v Brně do rodiny hudebníka. Už od dětství se zajímal o divadlo a měl tendence k uměleckému projevu. Zvoník se proto rozhodl pro herectví. Navštěvoval experimentální školu při Státní konzervatoři v Brně a poté ještě její baletní oddělení.

Nakonec se rozhodl cele věnovat klasickému herectví a přešel do druhého ročníku na dramatickém oddělení, které absolvoval v roce 1978. Už jako student statoval v brněnském Státním divadle (ještě balet i činohra) a hostoval v Divadle na provázku Brno (1974 – 1975) a v prostějovském Hanáckém divadle (1977). Zvoník se věnoval taktéž uměleckému přednesu.

Po vystudování konzervatoře nastoupil do angažmá ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci (1978 – 1982) a nakonec natrvalo zakotvil v brněnském Státním, dnes Národním divadle (1982 – 2008), odkud musel odejít ze zdravotních důvodů. Hostoval v Komorní opeře JAMU a v Divadle v 7 a půl Brno. V Olomouci byl i dvakrát režisérem („Cínový vojáček“ a „Kurando a špádolíno“) a v Brně byl i asistentem režie („Dům z modrého listí“, „Cyrano z Bergeracu“, „Slavík“ a „Modrý pták“).

Jan Zvoník byl hercem s výbornou jevištní průpravou a zkušenostmi, neokázalými hereckými prostředky a především s výraznou pohybovou kulturou (kterou získal svými baletními začátky). Jako herec činohry se předvedl v sugestivní expresi, ve smyslu pro kontrast, emocionálně odlišných polohách a též napětí. Dokázal přesně charakterizovat podstatu své role a dát jí potřebnou kontinuitu. Svým charakterizačním uměním se brzy po příchodu do Brna zařadil mezi nejpřednější členy činoherního souboru.

Výrazné herecké kreace předvedl jako Hamlet („Hamlet“), Emil Magis („Vajíčko“), Odysseus („Troilus a Kressida“), Don Juan („Don Juan“), Robert Lightfoot („V zajetí něžné chiméry“), Pan Franc („Lucerna“), Smerďakov („Bratři Karamazovi“), Onučkin („Ženitba“), I. A. Piškytle („Dalskabáty, hříšná ves“), Verbíř („Matka Kuráž a její děti“), Don Gusman („Figarova svatba“), Ulrik Brendel („Rosmersholm“), Kapitán Black a Četař Towser („Hlava XXII“), Ibisov („Tarelkinova smrt“), Starosta („Kozlí zpěv“), Pan Morgan („Naše městečko“), Demoptolemos („Ithaka“), Kemp („Jak se bavil pan Sloane“), Kühn („Návštěva staré dámy“), Soudce Vicente („Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce“) a další.

Dále se Zvoník představil v inscenacích „Louskáček“ (Louskáček a Frantík), „Bouřlivé výšiny“ (Linton), „Mladá garda“ (Kolja), „Nestřílejte bílé labutě“ (Host), „Ekkykléma“ (A), „Hrátky s čertem“ (Teofil), „Byl jednou jeden drak“ (Drak Kabrahár), „Idiot“ (Ivan Petrovič a Generál), „Drahomíra“ (Václav), „Othello“ (Jago), „Naši furianti“ (Karel Kudrlička), „Marie Stuartovna“ (Mortimer), „Maryša“ (Rekrut), „Strakonický dudák“ (Vocílka a Jelen), „Hadrián z Římsů“ (Lepohlav), „Krvavá svatba“ (Chlapec), „Faust“ (Wagner), „Král Lear“ (Oswald), „Sen ve třech“ (Nožík), „Já, Claudius“ (Caligula), „Cyrano z Bergeracu“ (Hrabě de Guiche) či „Poslední“ (Alexandr).

Vydatně spolupracoval s brněnským rozhlasem („Nápady Edgara Allana Poea“, „Americké povídky“, „Hlas v telefonu“, „Sen“, „Mezi dvěma stíny“, „Rozhledy“, „Uhlíř vstupující na nebesa“, „Syn chaosu“, „Srdce svého nejez“, „Antigona je on“, „Znamení noci“ atd.), dabingem (STAR TREK I, BREWSTEROVY MILIÓNY, ZŮSTAŇ HLADOVÝ, FLETCH, FLETCH ŽIJE, KNIGHT RIDER apod.) a televizními filmy (ARCHIMÉDŮV BOD, SOUDCE A DRAHOKAM, NASREDIN, ŠAHRAZÁD, VRAŽDA V ZASTOUPENÍ, PŘÍPAD ŽÁRLIVÉHO MUŽE, BRATR PALEČEK, SVLÉKÁNÍ KŮŽE, SEN O BÍLÉM VOLU aj.) a seriály (KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN, DETEKTIV MARTIN TOMSA a nebo ČETNICKÉ HUMORESKY).

Český film využil herectví Jana Zvoníka pouze dvakrát v malých rolích. Kinematografie nikdy nedocenila jeho charakterního herectví (zapříčiněno to bylo také jeho mimopražskými angažmá). Poprvé byl Zvoník přizván filmaři krátce po svém definitivním usazení v Brně. V psychologickém válečném dramatu AŽ DO KONCE (1984) Antonína Kopřivy v hlavních rolích s Eduardem Cupákem, Vítězslavem Jandákem a též s Veronikou Gajerovou sehrál malou epizodku německého učedníka Franze.

Epizodní rozměr měla i druhá a poslední Zvoníkova filmová příležitost, která se odehrála o sedmnáct let později v koprodukčním dramatu PODZIMNÍ NÁVRAT (2001) Řeka George Agathonikiadise, který se odehrává v Brně. Jan Zvoník zemřel po těžké nemoci 1. června 2012 v Brně ve věku nedožitých šestapadesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour