Inka Zemánková

Inka Zemánková

Osobnostcsfd.cz

Herec/čka

Filmografie

Herec/čka

1995

Lapidárium: Příběh saxofonu

Film - Dokumentární, Krátkometrážní, Historický


1972

Zpívající film

Film - Hudební, Komedie


1969

Grandsupertingltangl

Seriál - Hudební


1966

Mučedníci lásky

Film - Poetický, Povídkový


1941

Hotel Modrá hvězda

Film - Komedie

Rukavička

Film - Drama, Romantický


1940

Okénko do nebe

Film - Hudební, Komedie


1937

Silnice zpívá

Film - Krátkometrážní


Host/ka

1998

Děkuji, bylo to krásné

Seriál - Hudební


1997

Úsměvy

Seriál - Komedie, Talk-show


1991

Modrý expres

Seriál - Hudební


1990

Bloudění v rytmu i v životě s Inkou Zemánkovou

Seriál - Hudební


1989

Portréty z not - Velké lásky Standy Procházky

Seriál - Hudební


1986

Tvůj krok zní...

Seriál


1984

Věčně zpívající slunečnice

Seriál - Hudební


1981

Šest ran do klobouku

Seriál - Soutěžní

Šestý den je sobota

Seriál


1974

Kabaret U dobré pohody

Seriál - Hudební


1971

Chvíle pro písničku

Seriál - Hudební

Životopis

Inka Zemánková se stala naší první jazzovou zpěvačkou a vypadalo to, že z ní bude velká hvězda. Její kariéru však narušili nejprve nacisté, posléze komunisté. Krásná zpěvačka působila jako opravdová hvězda srovnatelná s těmi americkými. Potrpěla si také na luxusní oblečení a vždy byla perfektně upravená. Doopravdy šťastná prý byla jen na jevišti, když mohla zpívat a tleskalo jí publikum. Byla to její největší odměna za to, že se s ní jinak život vůbec nemazlil. Posuďte sami - když jí byly pouhé dva roky, zemřel jí otec. Maminka se sice znovu vdala, ale manželství zrovna neklapalo. Inka navíc dostala do vínku silnou krátkozrakost a šilhavost, byla hubená až vyzáblá a jako dítě měla do krásy dost daleko. Pamětníci se shodli na tom, že Inka byla vždycky tak trochu záhadná a jako by žila pod neustálým napětím. To vše mohl být důsledek právě nepříliš utěšeného dětství. Na druhou stranu už jako holčička pronikla na prkna Slovenského Národního divadla, kde ji přijali jako elévku do baletu - to když se s maminkou odstěhovala do Bratislavy. Sotva ale dokončila školu, maminka jí zemřela, a Inka zůstala úplně sama - bez rodičů a bez střechy nad hlavou. Naštěstí se objevila pomoc v podobě rodiny Zemánkových, kteří byli přátelé maminky. Jejich nejstarší dcera si Inku odvezla do Prahy a nabídla jí společné bydlení.

Inka, původním příjmením Koníčková, si z vděčnosti změnila příjmení na Zemánková, a i když se pak dvakrát provdala, vystupovala tak do smrti. Sotva se v Praze rozkoukala, byla přijata jako zpěvačka do orchestru Bobka Bryana, s nímž začala vystupovat v proslulé kavárně Vltava a také ve Zlíně. Ten byl na začátku 40. let výstavním moderním městem a hrálo tam víc swingových muzikantů než v Praze. Už tam si ovšem někteří kolegové všimli, že Inka mlží kolem svého skutečného data narození. Možná právě proto působila tak záhadně...

Kdykoli později vyprávěla o tomto údobí, zasazovala ho doprostřed války, ale ve skutečnosti to muselo být mnohem dřív. Jenže Inka uváděla jako datum svého narození 4. srpen 1925 a to měla i v občanském průkazu, takže na začátku protektorátu by jí bylo teprve čtrnáct let. Existuje však fotografie z roku 1938, kde dospělá zpěvačka sedí mezi členy orchestru v podřepu před letadlem, kterým mají odlétat do Zlína. V cestovním pase měla uvedený rok 1915, který by spíš odpovídal realitě.

Měla snad v sobě jakousi fóbii ze stárnutí, anebo trpěla přímo nějakou duševní nemocí? Podobný zmatek totiž panoval i v jejích jménech: Narodila se jako Anna Inez Koníčková, dívčí měšťanskou školu snad navštěvovala pod jménem Anna Macháčková, po smrti maminky přijala jméno Zemánková. Když se v roce 1944 vdala za úředníka Václava Holuba, jmenovala se po něm Holubová, a po druhém sňatku byla pro změnu zase Bednaříková. Pro hudební svět však stále byla Inka Zemánková. Okouzlující, jedinečná. Ne každý ale o ni mluvil hezky. Ozývaly se i hlasy, že je divně nervózní, že jeden den vypadá skvěle, a jindy je jak vyměněná, a že asi bere kokain. Nicméně zájem o ní projevovali ti nejlepší kapelníci, mezi nimi i tehdy začínající Karel Vlach, a ti dobře věděli proč. S Vlachem nějaký čas zpívala, ale protože neměl ještě žádné valné příjmy, málo jí platil. A to Ince, která dbala na luxusní garderobu, nemohlo stačit. Přešla tedy zase zpátky do pražské kavárny Vltava a vystupovala s orchestrem Jaroslava Maliny, který jí dal stálou smlouvu. Z těch dob ráda vzpomínala na okouzlujícího zpěváka Standu Procházku, který byl podle jejích slov milý, pohledný a za všech okolností dokázal být zábavný. A to se za války obzvlášť cenilo.

Když už jí přestala vyhovovat zakouřená kavárna, přijala nabídku Járy Kohouta a přešla do jeho Divadla U Nováků. Na čas se tam stala druhou subretou. V roce 1944 se Inka vdala za Václava Holuba a odstěhovala se s ním do Liberce. Ještě stále vystupovala s velkými swingovými orchestry a měla úspěch. Jenže pak přišla změna politických poměrů a zpěváky přezkoumávala komise, který měla posoudit, nakolik jde interpret s dobou. Inka tím sítem neprošla. Předváděla prý zápaďácké manýry, luskala prsty, pohupovala se v bocích, a na to údajně nikdo nebyl zvědavý. Inka se k verdiktu postavila statečně - udělala si kurz traktoristky a několik let se takhle živila u jednoho zemědělského družstva. Když se nedočkala dětí, vrhla se z přemíry energie na horolezectví a každou volnou chvilku trávila někde ve skalách.

Jednou ji náhodně slyšeli v jakémsi baru zpívat Poláci a byli z ní tak nadšení, že jí okamžitě nabídli angažmá. Byla pro ně atraktivní nejen svým hlasem, ale i tanečními schopnostmi. V 60. letech absolvovala lekce stepu u Franka Towena a pak se rozjela po celém Polsku. Koncerty ale měla taky ve Švýcarsku a v Německu. Zatímco v Čechách byla téměř zapomenutá, v jiných zemích byla naopak vítaná. Patnáct let takhle účinkovala víceméně jen v zahraničí. Jejím druhým manželem se stal lékař Josef Bednařík. Inka si ho vzala jako vdova a svému okolí tvrdila, že konečně našla toho pravého. To už dávno nenosila montérky, ale opět se oblékala do večerních šatů. Snila o velkolepém návratu v Čechách. Místo toho ji ale čekaly jen drobné úkoly, sem tam jedna písnička v rádiu či v televizi. Do některých pořadů se hlásila sama, měla zájem na tom, aby se o ní vědělo. Jenže kariéra už byla zpřetrhaná a publikum ji bralo jen jako retro zpěvačku, která snad zpívá stále jen tu svou Slunečnici. Nejpopulárnější píseň zpěvačky, která zazněla v komedii HOTEL MODRÁ HVĚZDA (1941). Její první písničkou vydanou na desce se stalo Ranní ptáče. K dalším Inčiným hitům patří Ráda zpívám hot, Má láska je jazz a Dívka v rytmu zrozená, kterou později nazpívala také Světlana Nálepková.

Téměř všichni zapomněli i nato, že s ní kdysi chtěl natočit film samotný Martin Frič, že mnohokrát jako zpěvačka suplovala hlas slavné herečky - třeba Věry Ferbasové ve filmu PANNA (1940) nebo Nataši Gollové v RUKAVIČCE (1941). Její hlas bylo slyšet i v OKÉNKU DO NEBE (1940), režiséra Zdeňka Gina Hašlera, kde nazpívala šlágr Káčata. Inka Zemánková zemřela  krátce po smrti svého manžela 23. května 2000. Bylo jí 85 let - tedy možná.... Jak by ona sama řekla, na věku přece vůbec nezáleží, důležité je dívat se pořád dopředu.

Cucina_Rc

Komentáře - zatím bez komentáře

Tyto stránky jsou chráněny reCAPTCHA a platí zásady ochrany osobních údajů a smluvní podmínky společnosti Google.