Arnold Flögl

Arnold Flögl se narodil 10. července 1885 v Kroměříži. Dokončil studia a stal se zubním technikem. Spořádané zaměstnání ho však vůbec nezajímalo a nelíbilo se mu. Vynikal jako zpěvák a odešel ke zpěváckému spolku v Martině (1909 – 1912), z nichž vynikal v inscenaci „Čarostřelec“. Přijal pozvání na pohostinské účinková v Národním pražském divadle, kde se jako host exhiboval od prosince 1912 až do dubna 1913, například v úloze žalářníka Beneše v „Daliborovi“ Bedřicha Smetany či váženého kardinála de Brogniho v „Židovce“ Jacquese Fromentala Elie Halévyho.

Nakonec se stal skutečným členem opery pražského Národního divadla (květen 1913 až červenec 1919). Z Národního však odešel s Janem Ouředníkem ke Královské opeře v Záhřebu. Národní divadlo mu však tuto „zradu“ nezapomnělo, protože, když se v červnu 1923 a v lednu 1924 v několika opětných pohostinských vystoupení snažil o reaktivování a reangažování, vedení tuto žádost okamžitě zamítlo.

Během desátých lete studoval také zpěv u E. Buriana, což mu pomohlo v dalších angažmá v opeře Národního divadla v Brně (1924 – 1930) a sólisty v operního souboru Slovenského národního divadla v Bratislavě (1930 – 1950). V tomto divadle, kde hostoval již roku 1922, působil až do své smrti. Plodnou hereckou kariéru přerušila až krutá smrt.

Arnold Flögl se vyvinul ve skvělého basistu se zvučnými hloubky a plnými výškami (ale často zpíval také barytonové úlohy a party). Vynikal vznešeným a výrazným přednesem, ale ten bohužel neměl žádnou možnost vyniknout v těžké konkurenci, která v Národním divadle v Praze v desátých letech panovala. V souboru totiž působil Emil Pollert, Václav Kliment, Jiří Huml a mlaďoučký Vilém Zítek.

Paradoxně největšího pěveckého a hereckého rozmachu a vývinu zažil až po svém náhlém odchodu z Národního divadla. Flögl se uměl svým herectvím vtělit do vážných i groteskně démonických úloh, jež zvýrazňoval přirozenými výrazovými prostředky. Později Proslul jako výrazný a známý wagnerovský operní interpret. Svoji největší hereckou slávu a dráhu Flögl prožil v Brně, a zejména v Bratislavě. Velmi oblíbený a známý byl také jeho zvučný, nebojácný, hluboký a neochvějný mluvený projev. Zajímavostí rovněž je, že si ho hudební skladatel Jaroslav Jeremiáš vybral do titulní úlohy krále Gildase v opeře „Starý král“ (1919).

Jeho dalšími výraznějšími operními rolemi byl Gremin v Čajkovského „Evženu Oněginovi“, Mefistofeles ve „Faustovi a Markétce“ Charlese Gounoda, Dona Quichotta v opeře Julese Masseneta „Don Quichotte“, arcibiskup Arnošt z Pardubic v Novákově „Karlštejně“, atd. Pokoušel se také o operní režii, interpretoval a propagoval lidové písně a překládal do slovenštiny operní libreta a texty.

K filmové práci se dostal až na konci svého životního běhu. V poválečných létech 1947 až 1949 se stal představitelem pěti výrazných a celkem známých menších úloh v českém filmu (což je zajímavé, protože v této době Flögl účinkoval v Bratislavě a filmové ateliéry se nacházely v Praze).

Poprvé se před kamerami představil jako Mrnče (Mrnčo) v prvním slovenském dlouhometrážním snímku VARÚJ...! (1947) režiséra Martina Friče a Paľo Bielika. Ve slovenské kinematografii se objevil ještě jednou, a to v Bielikově dramatu VLČIE DIERY (1948) jako dřevorubec Huco. V českém filmu si zahrál starostu Volové Lehoty ve Fričových ČAPKOVÝCH POVÍDKÁCH (1947), herce Jana Baladu, který po létech opět objeví svojí dávnou lásku (Ella Nollová) a jedinou dceru (Hana Vítová) v parodii PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ (1949) Martina Friče. Naposledy si zahrál epizodní úlohu ve Slavínského dramatu DS – 70 NEVYJÍŽDÍ (1949), který byl uveden až po jeho smrti.

Kromě již zmíněné publicistické a překladatelské činnosti se věnoval práci v rozhlase a jako hudební pedagog na bratislavské Hudební škole (1939 – 1945). Arnold Flögl zemřel onoho 20. listopadu 1950 v Bratislavě ve věku šedesáti pěti let.

Jaroslav "krib" Lopour