Ela Šilarová

Ela Šilarová se narodila 16. srpna 1907 v Bohdanči u Pardubic. K umělecké dráze se soukromě pro herectví připravovala u Běly Horské – Práškové a pro zpěv u Sofie Timašovy. A až do roku 1945 se uvedla jako herečka a zpěvačka u činoherních, operetních a kabaretních kočovných společnostech a scénách pražských a oblastních kamenných divadel.

Vystupovala například v Tylově divadle v Nuslích, Divadle U Nováků, Českém divadle v Olomouci a nebo v Divadle Na Slupi, kde také nastudovala tance. Na pódiích i ve filmu byla též často uváděna jako Ella Šilarová nebo Ela Šindelářová – Šilarová. Ovšem nikdy nedosáhla takové proslulosti jako její další kolegové.

Ještě před odchodem na odpočinek vystupovala v 50. letech v Kabaretu u sv. Tomáše a nebo v Divadle estrády a satiry. Už jako penzistka si přivydělávala jako filmová herečka. Zpočátku herečka Ela Šilarová představovala milovnické úlohy, později se přehrála do různých komických úloh, které byly především dány typem scény, u které byla zaměstnána. Při herectví využívala i svůj výrazný obličej s blond vlasy.

Podílela se např. na hrách „Zkrocení zlé ženy“ (Kateřina) či „V tom našem kostelíčku“. Účinkovala taktéž na estrádách. Přestože byla především divadelní herečkou, více uplatnění a trvalé zachycení svojí tváře nalezla ve filmu, který však nikdy nedal větší roli hodnou jejího talentu. Už jako penzistka se na českém plátně 60. a 70. let zjevovala v různých epizodkách.

V první polovině 60. let tedy byla Kučerovou (TAŽNÍ PTÁCI), zákaznicí (KOLIK SLOV STAČÍ LÁSCE?), ženou zahradníka Aleše (ZÁMEK PRO BARBORKU), Čechoameričankou (DVA Z ONOHO SVĚTA), listonoškou (KRÁL KRÁLŮ), drbnou na ulici (MÁTE DOMA LVA?), sousedkou (TCHYNĚ), ženou u telefonní budky (TÁTO, PŘEČTI TO!), hostinskou (MARIE), dámou (PĚT HŘÍŠNÍKŮ), hudebnicí ve vinárně (HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK), příbuznou (BUBNY) a ženou v obchodě (TŘIATŘICET STŘÍBRNÝCH KŘEPELEK). Roku 1964 si dokonce zahrála v pěti filmových titulech.

Po roční přestávce zahájila Šilarová práci pro druhou polovinu šedesátých let a na snímcích FANTOM MORRISVILLU (svatebčanka), POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (kuchařka), HAPPY END (porodní bába), DÍVKA S TŘEMI VELBLOUDY (prodavačka v bufetu), PŘÍSNĚ TAJNÉ PREMIÉRY (sousedka), KLEC PRO DVA (biletářka), JARNÍ VODY (dáma v dostavníku), NEJLEPŠÍ ŽENSKÁ MÉHO ŽIVOTA (vedoucí prodejny koženého zboží), ČEST A SLÁVA (Beneška) a SVĚTÁCI (sousedka na schodech).

Právě svým posledním filmovým opusem z 60. let se ukázala ve své největší a nejvýraznější postavě zvědavé sousedky na schodech v Podskalského SVĚTÁCÍCH (1969), která doplatí na svojí zvědavost, když dostane podezřívavou otázku od okradeného Jarouška Nováka z Hodonína (Vladimír Menšík).

V normalizačních 70. letech na ní připadly úkoly sekretářky ve VELKÉ NEZNÁMÉ (1970) Pavla Hobla, služky v Sequensově krimi PĚNIČKA A PARAPLÍČKO (1970), kuchařky ve středometrážním příběhu PAN TAU A CLAUDIE (1970) Jindřicha Poláka, garderobiérky Zdeničky ve Valčanově psychologickém dramatu ŠANCE (1971), staré dámy v koprodukčním (se Západním Německem) dětském filmu Jiřího Hanibala KARLOVARŠTÍ PONÍCI (1971), sousedky ve Fukově AKCI BORORO (1972), komunistické poslankyně v „historickém“ dramatu DVACÁTÝ DEVÁTÝ (1974) Antonína Kachlíka, dámy v divadle a sousedky v paneláku v satirických komediích režiséra Petra Schulhoffa „JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE…!“ (1977) a „JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU!“ (1978).

Na filmovém plátně se zjevila naposledy po čtyřleté přestávce až v 80. letech jako hejtmanová v příběhu Antonína Kachlíka KOUZELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ (1982). Vystupovala také v rozhlase, v televizi (mj. TCHÝNĚ, POPEL či seriál HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO atd.) a i na gramofonových deskách (tř. „Pohádky strýčka Jedličky“ 1970).

O jejím soukromí, původu a osudech už není víc známo. Ela Šilarová zemřela jako zapomenutá v soukromí v Praze, někdy po své poslední filmové úloze, tedy po roce 1982 v 80. letech. I přesto Ela Šilarová obohatila český film řadou malinkých roliček a epizodek, kterými však dodávala charakteristický ráz těchto snímků.

Jaroslav "krib" Lopour