Blanka Blahníková

Blanka Blahníková se narodila 17. června 1923 v Praze. Pro hereckou práci se systematicky připravila u herečky Národního divadla Jarmily Kronbauerové. První krůčky po jevišti a první zkušenosti získala ještě během nacistické okupace u kočovné divadelní společnosti ředitele F. Grabingera, dále v Divadle pracujících v pražské Michli a v holešovické Uranii.

Po roce 1945 prošla řadou pražských a oblastních scén: Divadlo 5. května (1945 – 1946), Divadlo pracujících Zlín (1946 – 1947), Divadlo města Žižkova (1947 – 1948), Městské divadlo Kolín (1948 – 1952), Vesnické divadlo (1952 – 1956), Východočeské divadlo Pardubice (1956 – 1958) a Státní zájezdové divadlo (1958 – 1960).

Dále hrála v mladoboleslavském Městském oblastním divadle (1960 – 1964), v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (1964 – 1969), v pražské Maringotce (1969 – 1973) a nakonec až do odchodu na odpočinek v Činoherním klubu Praha (1973 – 1985), kde se naposledy objevila v roce 1988. Blanka Blahníková hostovala také v královehradeckém Východočeském loutkovém divadle Drak (1968) a také v Ateliéru Ypsilon (1980).

Díky své ostře řezané tváři často přetvářela charakterní postavy starších žen. Zpočátku se objevovala jako Anka („Vesnice žen“), Alžběta („Noc na Karlštejně“), Sousedka („Jánošík“), Mladá kněžna („Lucerna“), Filja Ďoková („Naše země“), Lady Milfordová („Úklady a láska“), Mirandolina („Paní hostinská“), Anča Bartíková („Dítě“), Hilda Schmidtová a Jana Grahamová („Třicet stříbrných“) ad.

Od konce 50. let se Blahníková objevovala v inscenacích „Antigona“ (Eurydike), „Třetí přání“ (Božena), „Kutnohorští havíři“ (Sestra Klára), „Irkutská historie“ (Larisa), „Zimní pohádka“ (Hermiona), „Pygmalión“ (Paní Higginsová), „Anna Kareninová“ (Kněžna Jelizaveta Tverská), „Tři chlapi v chalupě“ (Vokálková), „Legenda o lásce“ (Mechmene Banu), „Morálka paní Dulské“ (Juljaševičová), „Ženský boj“ (Mařata), „Maryša“ (Strouhalka), „Paní Marjánka, matka pluku“ (Paní Marjánka), „Stříbrný jaguár“ (Eva), „Parádní pokoj“ (Matka), „Strýčkův sen“ (Marja Alexandrovna Moskalevová), „Bouře“ (Pološílená sedmdesátnice), „Dobrodružství“ (Servírka), „Les“ (Ulita), „Ivanov“ (Avdoťa), „Návrat na kruhy své“ (Alexandra Lvovna a Babka), „Vlk“ (Darja Nikitišna), „Slaměný klobouk“ (Baronka de Champigny), „Nahý král“ nebo „Lepší pán“.

Kvůli mimopražským angažmá byla zpočátku filmem opomíjená. Debutovala v jednačtyřiceti letech jako učitelka v komedii ZA PĚT MINUT SEDM (1964) Pavla Hobla. K další práci před kameru se dostala až za jedenáct let po svém definitivním příchodu do Prahy.

Během 70. let se představila jako třídní učitelka Jelínková v Hanibalově dětské komedii ANNA, SESTRA JANY (1975) s Luďkem Munzarem a Milenou Dvorskou a jako sekretářka u Tobiáše (Rudolf Krátký) v dramatu v hlavních rolích s Jurajem Ďurdiakem, Václavem Voskou a Janou Švandovou ČISTÁ ŘEKA (1978) režiséra Štěpána Skalského. Blahníková pokračovala v další filmové práci o šest let později.

Filmová 80. léta obohatila Blahníková kreacemi zdravotní sestry Andělky na onkologii v tragikomedii Jaromila Jireše PRODLOUŽENÝ ČAS (1984), bytné Renáty (Radoslava Boháčová) v Krejčíkově příběhu PRODAVAČ HUMORU (1984), poštovní úřednice v dramatu Jaromíra Borka CENA MEDU (1986), služky Uršuly v historické rekonstrukci EVROPA TANČILA VALČÍK (1989) režiséra Otakara Vávry a i matky (namluvila jí Alena Kreuzmannová) hlavního hrdiny Ludvíka Machla (Olaf Lubaszenko) v československo – polském koprodukčním psychologickém dramatu KAINOVO ZNAMENÍ / CZARNY WĄWÓZ (1989).

Zbylých devatenáct let se již Blanka Blahníková před filmovými kamerami nezjevila… Své vlohy uplatnila také v rozhlase („Vaska Trubačov a jeho kamarádi“, „OK 12 startuje“, „Tom Sawyer“, „A v prach se neobrátím“, „Láska vše zachrání“, „Taras Bulba“ a podobně), při namlouvání audioknih („Dobrodružství Toma Sawyera“, „Klapzubova jedenáctka“ atd.), v dabingu, v televizních filmech (VLČÍ HALÍŘ, TETINKA, NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK, DĚDICTVÍ SLEČNY INNOCENCIE aj.) a v seriálech (MY Z KONCE SVĚTA, INŽENÝRSKÁ ODYSEA, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA či HOSPODA).

Provdaná byla jako Kotrbová (uváděna též jako Blanka Blahníková – Kotrbová). Obdržela Cenu Senior Prix (1998). Deset let poté Blanka Blahníková zemřela v zapomenutí 21. srpna 2008 v Praze v 85 letech.

Jaroslav "krib" Lopour