Miloslav Hůrka

Zvukový mistr Miloslav Hůrka se narodil 3. ledna 1924 v Olomouci. Po studiích nastoupil od 8. září 1943 do roku 1945 nejprve jako zaměstnanec zvukového oddělení německé výrobní firmy Pragfilm na Barrandově. I po válce zůstal na Barrandově, kde od roku 1947 do svého odchodu na odpočinek 1991 setrval v pozici mistra zvuku a zvukový režisér.

Brzy se z něho vyvinul výrazný odborník ve svém oboru, jenž např. pro film STRAKONICKÝ DUDÁK (1955) ozvěnu a dozvuk natáčel s herci dialogy v kostele Panny Marie Sněžné či na zámku Humprecht. Vždy upřednostňoval kontaktní záznam zvuku. Za více jak padesát let své zvukařské a filmové činnosti se podepsal na několika stovkách projektů. Hůrka často přijímal zvuk u náročných hudebních a muzikálových snímcích, též u filmových oper.

Od roku 1947 jako mistr zvuku pracoval na hraných filmech pro režiséry Vladimíra Čecha (NEROZUMÍM), Františka Sádka (PAROHY), Jiřího Slavíčka (PODOBIZNA), Martina Friče (POLIBEK ZE STADIONU, NÁVRAT DOMŮ, BYLO TO V MÁJI), Miroslava Cikána (PŘÍPAD Z – 8, VÝSTRAHA), Karla Steklého (KARIÉRA, DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), Václava Wassermana (PLAVECKÝ MARIÁŠ), Jiřího Krejčíka (FRONA, STRAKONICKÝ DUDÁK, MORÁLKA PANÍ DULSKÉ), Jiřího Weisse (HRA O ŽIVOT, VLČÍ JÁMA, TAKOVÁ LÁSKA, TŘICET JEDNA VE STÍNU), Otakara Vávry (PRVNÍ PARTA a SRPNOVÁ NEDĚLE), Miloše Makovce (SNADNÝ ŽIVOT) a také pro Zbyňka Brynycha (SMYK).

Od 60. let se Hůrkovo jméno objevovalo v pozici zvukaře nově u filmů režisérů, třeba Jaroslava Balíka (REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE, BLBEC Z XEENEMÜNDE, TARZANOVA SMRT), Václava Kašlíka (RUSALKA), Věry Chytilové (O NĚČEM JINÉM) a Petra Schulhoffa (PO STOPÁCH KRVE).

Ale během normalizace se Miloslav Hůrka podepsal jen na sedmi snímcích, kvůli vytíženosti v televizi a práci pro zahraničí, Jaroslava Macha (TATÍNEK NA NEDĚLI), Zdeňka Podskalského (NOC NA KARLŠTEJNĚ), Ladislava Rychmana (HVĚZDA PADÁ VZHŮRU), Vladimíra Síse (HUDBA KOLONÁD), Karla Kachyni (SMRT MOUCHY), Petra Weigla (druhá filmová verze – Hůrka se podílel i na té první – opery Antonína Dvořáka RUSALKA) a opět po třinácti letech Václava Kašlíka (Smetanova opera PRODANÁ NEVĚSTA).

A ve druhé polovině 80. let byl Hůrka naposledy zvukařem na deseti českých projektech Vladimíra Drhy (MEZEK, DOTYKY, MUKA OBRAZNOSTI, JESTŘÁBÍ MOUDROST), Zdeňka Flídra (MOŘE ZAČÍNÁ ZA VSÍ), Martina Hollého (ZUŘIVÝ REPORTÉR, LOVEC SENZACÍ) a po letech znova Karla Steklého (PODIVNÁ PŘÁTELSTVÍ HERCE JESENIA) a Věry Chytilové (KOPYTEM SEM KOPYTEM TAM).

U příběhu NAROZENINY REŽISÉRA Z. K. (1987) Jaroslava Balíka byl Hůrka odborným poradcem. Ještě u Rychmanově hudební komedii HVĚZDA PADÁ VZHŮRU (1974), u které byl i zvukařem, si Hůrka zahrál roličku hudebního režiséra Alfatonu.

Zároveň pracoval jako zvukař pro televizní a filmové zahraniční produkce (př. DER MÄDCHENKRIEG, DER SCHNEIDER VON ULM aj., TV filmy SCHLARAFFENLAND: BERLIN, DIE BARRIKADE, DIE FRIEDENSMISSION, seriály WALLENSTEIN, DIE MAGERMILCHBANDE apod.), často pro Západní Německo.

Současně během své kariéry přijímal zvuk i u českých dokumentárních a krátkých snímků, pro televizní filmy (LICHÁ STŘEDA, ŠLECHETNÝ COWBOY SANDY, WATERLOO, POUPĚ, JULIETTE a tak dále) a seriály (KAMARÁDI, BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI…, NÁVŠTĚVNÍCI, TRŽIŠTĚ SENZACÍ, NÁHRDELNÍK, PRIMA SEZÓNA, BUBU A FILIP ad.) a i pro dabing.

Jako odborník na zvuk pomáhal ve Filmovém studiu Barrandov zavádět zvukový systém Dolby Stereo, přispíval odbornými články v periodikách („Film a doba“, „Hudební rozhledy“, „Gramorevue“) a vydal odborné knihy „Magnetofon“ (1958), „Estetika zvuku ve filmu“ (1963), „Když se řekne zvukový film…“ (1991) a své paměti „O filmu“ v rukopise, z nichž některé části postupně vyšly na pokračování v tiskovině FITESU „Synchron“ (2007 – 2008).

Současně své zkušenosti předával na filmových školách pražské FAMU, ve Zlíně a v Písku. Události ze svého oboru sledoval až do smrti. Miloslav Hůrka, zvukový mistr, zvukový režisér, publicista a historik, zemřel 26. prosince 2010 v Praze ve věku šestaosmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour