Jan Vokurka

Do pěti let žil ve Strážném u svých prarodičů. Jako dítě byl neposedný a hyperaktivní a otec jej přivedl na filmový konkurz do připravovaného televizního filmu Birlibán (1976), aby usměrnil jeho energii a on jej vyhrál. Další filmové nabídky přicházely a do svých devatenácti let si Honza zahrál na dvě desítky nejrůznějších televizních i filmových rolí.

V patnácti letech se proto rozhodl podstoupit přijímačky na konzervatoř, které udělal, ale osud tomu chtěl nakonec jinak a vystudoval stavební školu průmyslovou. Administrativní chybou byl totiž přidělen ke studiu na průmyslovce s dodatkem, že po vystudování prvního ročníku může přestoupit do druháku na konzervatoř. Zklamání a naštvání mu však zabránilo na konzervatoř nastoupit, a to přesto, že si tuto práci zamiloval a chtěl se jí věnovat. S herectvím tím de facto skončil.

V rychlém sledu následovaly svatby, děti a také rozvody. Na svět přivedl pět dětí a syna, jenž po nešťastném očkování zkolaboval a potřeboval doživotní péči.

Do péče si vzal i děti své sestry, která zmizela v cizině. Pracoval jako stavbyvedoucí, později provozoval hospodu, aby si nakonec pořídil rodinný penzion Lovecká chata v Peci pod Sněžkou. Po sedmi letech jej prodal a vrátil se do Prahy a nastoupil do atrakce „Vodní svět“.

O nelehké životním údělu s postiženým synem vypráví v cyklu 13. komnata.

sator