Arnoldo Foà

Italský herec Arnoldo Foà zůstává i přes pokročilý věk stále aktivní, na svém kontě má více než 100 filmů a padesát položek v televizi, uplatnil se také jako režisér a úspěšný dabér. Narodil se ve starobylém městě Ferrara na severu Itálie, od dětství ale žil s rodiči ve Florencii, kde absolvoval střední školu, mezitím ale začal studovat herectví. Ve dvaceti letech odešel do Říma, kde pokračoval ve studiu na filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia.

První profesionální výstupy na jevišti absolvoval Arnoldo Foà již v roce 1935, před kamerou se poprvé objevil v adaptaci divadelní hry KRYŠPÍN A KOMORNÁ (Crispino e la comare, 1938), krátce nato se ale musel začít skrývat kvůli svému židovskému původu. I během války sice hrál divadlo, používal ale falešné jméno a musel se spíše spokojovat se záskoky za nemocné herce. V roce 1943 přesídlil do Neapole, kde se prosadil jako moderátor i autor v rozhlase, k divadlu a filmu se v plné šíři mohl vrátit až po skončení války.

Po roce 1945 byl Arnoldo Foà vytíženým divadelním hercem a pozoruhodné výkony podával v dílech klasiků i současných autorů, spolupracoval s významnými režiséry jako byli Luchino Visconti (Cocteauovi Hrozní rodiče, Hemingwayova Pátá kolona) nebo u nás méně známí Giorgio Strehler, Guido Salvini a Luigi Squarzina. Na intenzitě nabrala i jeho práce pro film a od počátku padesátých let hrál i v několika titulech ročně. Několikrát se objevil v úspěšných komediích po boku slavného komika Totò (YVONNE LA NUIT, 1949; TOTÒ A CAROLINA – Totò e Carolina, 1955), často hrál v historických filmech, z větších rolí připomeňme hraběte de Brissac ve snímku POVOZNÍK Z MONCENISIA (Il vetturale di Moncenisio, 1954) nebo vévodu di Montimar v životopisném filmu KARDINÁL LAMBERTINI (Il cardinale Lambertini, 1954).

Značné popularity dosáhl Arnoldo Foà recitací básní slavných autorů, jíž se prezentoval na řadě úspěšných gramofonových desek (později se dočkaly i reedice na CD), za všechny jmenujme Danteho Božskou komedii, dále to byly Petrarcovy verše nebo dílo španělského básníka F. G. Lorcy. Práci s hlasem zúročil Arnoldo Foà také v dabingu, častěji daboval například Anthonyho Quinna, za původem českého herce Herberta Loma namluvil postavu Napoleona ve slavném eposu VOJNA A MÍR (War and Peace, 1956). Ostatně i on sám často hrál v mezinárodních koprodukcích, u nás jsme jej mohli vidět po boku Jeana Maraise jako intrikánského prvního ministra Conciniho ve filmu KAPITÁN (Le capitan, 1960). Ve francouzských filmech hrál častěji, stejně tak našel bohaté uplatnění i v italském žánru sandálu a meče (SYN KLEOPATRY – Il figlio di Cleopatra, 1964).

Počátkem šedesátých let se Foà začal prosazovat také jako divadelní režisér, a protože nadále často hrál v televizi a působil v rozhlase a dabingu, začal omezovat aktivity ve filmu. Hrál nicméně například v britském filmu VE ŠLÉPĚJÍCH SPASITELE (The Shoes of the Fisherman, 1968), v menší roli se mihnul i ve slavné gangsterce BORSALINO (1970). Později jsme jej mohli vidět jako ministra vnitra ve známém filmu STO DNÍ V PALERMU (Cento giorni a Palermo, 1984), častěji tehdy ale hrál v televizi. Z jeho tehdejších vystoupení v divadle připomeňme zajímavou spolupráci s českým režisérem Otomarem Krejčou v klasickém antickém dramatu Prosebnice (1982).

Zatím jediného filmového ocenění dosáhl Arnoldo Foà až ve svých pětaosmdesáti letech, kdy za vedlejší roli ve filmu GENTE DI ROMA (2003) získal Stříbrnou stuhu udělovanou Italským syndikátem filmových novinářů. U nás jsme jej zatím naposledy mohli vidět například jako papeže Řehoře IX. v historickém filmu ANTONÍN – BOŽÍ BOJOVNÍK (Antonio guerriero di Dio, 2006), mezitím se objevil i v několika u nás uvedených seriálech (FRANK RIVA, 2004), jeho zatím neustávající aktivity dokládá i americký film DANTE’S INFERNO DOCUMENTED (2011), kde zazněl jeho hlas mezi vypravěči.

V roce 1998 byl Arnoldo Foà dekorován Řádem za zásluhy o Italskou republiku v oblasti kultury. Jeho uměleckou kariéru mapuje několik knih, z nichž u některých je sám autorem, naposledy to byl vlastní životopis Autobiografia di un artista (2009). S herečkou Jole Fierro (1926-1988) měl dceru, předčasně zemřelou herečku Annalisu Foà (1951-1995).

Pavel "argenson" Vlach