Lidia Alfonsi

Její herecká kariéra začala jako vtip. Jeden jarní den v roce 1946, při procházce Parmou uviděla plakát „Ora del dilettante" (tedy něco jako „nyní amatérem“). Byla to pozvánka pro každého, kdo chtěl hrát. Myšlenka ukázat se na jevišti před veřejností, byla její touhou a tak se úspěšně chopila své příležitosti. Své první herecké zkušenosti získala ještě v Parmě a to s amatérskou divadelní skupinou „Gioventù studentesca". Později vystupovala v dramatické společnosti "Gli amici della prosa", se kterou nastudovala například i Pirandellovu komedii IL PIACERE DELL´ONESTA. S touto hrou vystupovala společnost na celostátní soutěži v Pesaru a Lydia zde obdržela ocenění pro nejlepší ženský herecký výkon. Zde si ji také všiml člen poroty režisér Anton Giulio Bragaglia.

První profesionální vystoupení měla Lydia roku 1946, ve hře ANNA CHRISTIE (ve třicátých letech, zářila v této roli Greta Garbo). Po čtyřech letech divadelních zkušeností se vrátila do Parmy a začala psát poezii. Roku 1954 se Lydia opět vrátila k divadlu. Návratem byla EMMA (inspirací autora Federica Zardiho byla Emma Bovary). Úspěchem končí i další hra, a to Goldoniho IL SERVITORE DI DUE PADRONI v roce 1957. Lydia díky svému talentu dramatické herečky, hrála později mnoho rolí klasického divadla. Naposledy roku 1999 ve hře IL SOGNO DEL FUOCO. Jméno Lydie je úzce spjato s divadly „Piccolo Teatro di Milano“ a “Stabile di Genova“.

Ve své kariéře před kamerou, ztvárnila Lydia necelých čtyřicet rolí, přičemž je její jméno spjato především se „zlatým“ věkem televizních dramat z šedesátých let minulého století. Již v roce 1957 se jako Blanche Ingram ve třetím díle televizní mini-sérii JANE EYRE poprvé představila televizním divákům. Pak už byla v televizi jako doma a přišly další role. Diana v krimi seriálu TENENTE SHERIDAN (1959-1961), Donna Bianca Trao v MASTRO DON GESUALDO (1964), Lavinia Mannon v IL LUTTO SI ADDICE AD ELETTRA (1972) a především již uváděná šedesátá léta a úspěšné filmy ZIO VANIA a LA NEMICA (oba 1966) nebo IL SEGRETO IL LUCA (1969).

V kině debutovala Lydia již roku 1950, kdy byla obsazena v komedii VITA DA CANI (PSÍ ŽIVOT) s Ginou Lollobrigidou. V roce 1957 jako Pilar hrála v kooprodukčním snímku LAS MANOS SUCIAS. Rok 1959 znamenal opětovné natáčení s Ginou Lollobrigidou, ale i s Marcellem Mastroiannim ve fimu o nepsaných zákonech jihu Itálie v padesátých letech a propleteneci nemanželských milostných vztahů. Film LA LEGGE (ZÁKON) režíroval Jules Dassin a Lydia se zde objevuje jako Giuseppina. Počátkem šedesátých let, pak hrála v historických filmech jako MORGAN IL PIRATA (1960) nebo LA GUERRA DI TROIA (1961). Western si vyzkoušela v roce 1967 a to S Tomasem Milianem ve filmu FACCIA A FACCIA. Ještě v roce 1973 hrála hlavní roli snímku LA PADRINA a pak se na delší období od filmu odmlčela. Její návrat k filmu, pak znamenal účast na natáčení opravdových skvostů. Mnohokrát oceněný film i s nominací na Oscara, PORTE APERTE (OTEVŘENÉ DVEŘE) z roku 1990 a roku 1997 se naposledy objevila před kamerou. Byla to role Guicciardini, ve velice úspěšném a třemi Oscary oceněném filmu o síle rodičovské lásky, z období druhé světové války. Film LA VITA E BELLA (ŽIVOT JE KRÁSNÝ), patří dodnes mezi klenoty italské kinematografie.

Lydia je autorkou knihy aforismů o lásce s názvem „Aforismi e Flashback d'amore“. Lydia získala ocenění „Maschera d'Argento“ a to za roli Donny Biancy v televizním snímku MASTRO DON GESUALDO (1964). V roce 1970 získala uznání francouzských kritiků jako nejlepší herečka ve vedlejší roli italské televize. Mimo ocenění herecké, získala také vyznamenání státní „Grand'Ufficiale della Repubblica Italiana“, a to přímo z rukou prezidenta Sandra Pertiniho.

Více než 25 let byla Lydia také kmotrou národní literární ceny „Premio Nazionale Letterario Pisa“. Klíčovým prvkem charakteru Lydie je intimita. Lydia Alfonsi dává před veškerou zábavou světa přednost tomu, strávit celý den doma a poslouchat hudbu. Má pouze jednoho oblíbeného autora a to je Schumann.

Petr "Hennes" Hennebichler

Komentáře - zatím bez komentáře