Josef Vaniš

Josef Vaniš se narodil 6. ledna 1927 ve Vysokém Chlumci. Roku 1945 absolvoval obor filmový laborant a asistent kamery u profesora Rudolfa Skopce na pražské grafické škole. Ovšem již za studií pracoval ve filmových podnicích: Aktualita (1942 – 1945), Favoritfilm a Barrandov (1945 – 1946), Týždeň vo filme Bratislava (1946), pražský Zpravodajský film (1947 – 1949) a taktéž Československý armádní film (1951 až 1958).

Podílel se na různých krátkých filmech a dokumentech jako asistent kamery, poté samostatný kameraman (ČIERNY POSLUCHÁČ, POMOZTE VÝCHODNÉMU SLOVENSKU, GIGANT, VÍTĚZNÝ POCHOD, PÍSEŇ MÍRU, LETECKÝ DEN, ZIMNÍ PŘÍPRAVA NEJLEPŠÍCH a nebo MINUTY V PAŘÍŽI).

V první půlce 50. let odjel a natáčel s Vladimírem Sísem v Číně a Tibetu, na začátku 60. let v Indonésii. Z těchto cest vytěžili několik filmů (př. CESTA VEDE DO TIBETU, DVANÁCT MINUT POD ROVNÍKEM, MĚSTO NA VODĚ, LETECKÝ DEN, TROPICKÝ KOKTAJL), obrazových publikací („Tibet“ 1958, „Země zastaveného času“ 1959, „Tajemný Tibet“ 1960, „Vzpomínka na Tibet“ 1997 atd.), výstav (1956, 1958, po roce 1989), nahrávek („Tibet – Tajemství červené krabičky“) a byli i pro divadlo odbornými poradci (činohra „V nebeské zahradě“ pro mladoboleslavské Městské oblastní divadlo).

V letech 1958 – 1989 se stal kameramanem Filmového studia Barrandov, kam přešel s Vladimírem Sísem. Rád též fotografoval. Před konečným odchodem na penzi pracoval jako kameraman ve svobodném povolání (1989 – 1994). K hranému filmu poprvé přišel už roku 1958 v ČAF u režisérů Vladimíra Síse (ZE SOBOTY NA NEDĚLI) a Františka Vláčila (SKLENĚNÁ OBLAKA).

Od konce 50. let točil veFSBdlouhé hrané filmy pro režiséry Vladimíra Síse (ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA, U NÁS V MECHOVĚ, LEDOVÍ MUŽI, AKCE KALIMANTAN,  ZPÍVAJÍCÍ FILM), Karla Kachyňu (ZÁVRAŤ, NADĚJE, VYSOKÁ ZEĎ) a pro Jiřího Hanibala (POVÍDKY O DĚTECH, ŠKOLA HŘÍŠNÍKŮ, DĚDEČEK, KYLIJÁN A JÁ, DŮM ZTRACENÝCH DUŠÍ, HVĚZDA, VELIKONOČNÍ DOVOLENÁ, KARLOVARŠTÍ PONÍCI, DVĚ VĚCI PRO ŽIVOT, ANNA, SESTRA JANY; DOBRÝ DEN, MĚSTO; LEŤ, PTÁKU, LEŤ!, LEVÉ KŘÍDLO, LÁSKA S VŮNÍ PRYSKYŘICE).

Od 60. let měl na starosti kameru u projektů a filmů Ladislava Helgeho (BÍLÁ OBLAKA), Jana Valáška (KDY BREČÍ MUŽI), Vojtěcha Jasného (DÝMKY), Zbyňka Brynycha (JÁ, SPRAVEDLNOST, slovenský DIALÓG 20 – 40 – 60, OÁZA), Miroslava Hubáčka (ZNÁMOST SESTRY ALENY), Jindřicha Poláka (NOC KLAVÍRISTY, OD ZÍTŘKA NEČARUJI, POPLACH V OBLACÍCH, SMRT STOPAŘEK, LUCIE, POSTRACH ULICE, …A ZASE TA LUCIE!, KAČENKA A STRAŠIDLA a KAČENKA A ZASE TA STRAŠIDLA), Jaroslava Balíka (JEDEN STŘÍBRNÝ), Josefa Macha a Štěpána Skalského (TICHÝ AMERIČAN V PRAZE), Julia Matuly (NEVĚSTA K ZULÍBÁNÍ), Oty Kovala (MODRÉ Z NEBE), Václava Vorlíčka (ZELENÁ VLNA, MLADÉ VÍNO) a Jiřího Svobody (PAPILIO, SVĚT NIC NEVÍ).

V 80. letech navázal celkem plodnou spolupráci s režisérem Dušanem Kleinem (RADIKÁLNÍ ŘEZ, JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE, JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT, KONEC BÁSNÍKŮ V ČECHÁCH, DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ, VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO a ANDĚLSKÉ OČI). Právě pro Dušana Kleina natočil Vaniš svůj zcela poslední film v kariéře a ve filmografii, hořkou komedii ANDĚLSKÉ OČI (1993) na námět Bohumila Hrabala.

Kromě kameramanské činnosti se podílel na technických scénářích u filmů Vladimíra Síse U NÁS V MECHOVĚ (1960) a Zbyňka Brynycha JÁ, SPRAVEDLNOST (1967). Josef Vaniš se postupem času zařadil mezi nejvýznamnější české kameramany druhé poloviny 20. století. Pracoval i jako televizní kameraman (inscenace a filmy AMERIKA, NEJLEPŠÍ KŠEFT MÉHO ŽIVOTA, HOREČKA atd., část seriálu PAN TAU nebo LUCIE, POSTRACH ULICE).

Získal čínskou Medaili „Za práci" (1956), Medaili ÚV ČSTV „Za zásluhy o Československou spartakiádu 1975" (1975) za dětský film ANNA, SESTRA JANY (1975), Cenu ČSDU (1977), titul Zasloužilého umělce (1986), Pamětní list (1988) na XV. festivalu zdravotnických filmů v Podbořanech za film JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT (1987) a Cenu AČK za celoživotní dílo (1999). Jeho synovcem byl kameraman Jan Vaniš (*1950). Josef Vaniš zemřel náhle na zástavu srdce 12. února 2009 v Praze ve věku dvaaosmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour