Přemysl Kočí

Přemysl Kočí se narodil 1. června 1917 v Rychvaldu u Karviné havíři a ochotnickému režisérovi. Vystudoval nižší gymnázium v Bohumíně a během svého studia na učitelském ústavu v Ostravě se začal pod vedením pedagoga J. Šoupala zajímat o hudbu (1937 – 1942). Na radu své starší sestřenice Míly Kočové soukromě studoval u R. Vaška zpěv. V roce 1939 pohostinsky zpíval v moravskoslezském Národním divadle v Ostravě (v Bizetově „Carmen“). Na léta 1942 – 1943 se stal Václavem Talichem, na přimluvení B. Plaškeho, hlasového poradce Národního divadla, sustentantem Národního divadla v Praze. V letech 1943 – 1949 byl opět pěvcem ostravského Národního (Státního) moravskoslezského divadla.

Díky protekci komunistického ministra Zdeňka Nejedlého se stal členem operního souboru pražského Národního divadla (1949 – 31. prosinec 1983), z kterého odešel na odpočinek. Pouze v letech 1968 až 1969 opustil Národní divadlo a stal se náměstkem ředitele Československé televize v době nastávající normalizace. V ND se postupně ze sólisty opery (1949 – 1967) stal dokonce ředitelem celého divadla (1969 – 1978) a nakonec působil jako režisér opery (1978 – 1983). Později, hlavně po roce 1978, se věnoval více pedagogické činnosti. Jeho druhou ženou byla tanečnice ND Astrid Štúrová (*1935).

Přemysl Kočí byl interpretem jaderného barytonu s velmi průraznými výškami a zajímavě znělou hlubokou polohou. Jeho atletická, vysoká postava a výrazně stavěný profil tváře se stal častokrát představitelem záporných hrdinů, které vyjadřoval plastickým přetlumočením dramatického podtextu vokálního partu a herecky věrohodném ztvárněním vytvářené postavy. Sehrál například Přemysla („Libuše“), Figara („Lazebník sevillský“), Maxmiliána Lamingera („Psohlavci“), Pizzaria („Fideliu“), Adolfa z Harasova („Jakobín“), čerta („Honzova království“), barona Scarpia v „Tosce“, Šiskova („Z mrtvého domu“) či Alexeje Prokofjevova („Příběh opravdového člověka“).

Když se stal ředitelem, omezil svou pěveckou kariéru a působil zejména jako režisér. I když se je snažil udělat pro diváky srozumitelné, úspěch se nedostavil (režíroval např. inscenace „Čert a Káča“, „Prodaná nevěsta“, „Věc Makropulos“ aj.). Jako režisér hostoval rovněž v zahraničí (Japonsko, Nizozemí, Švýcarsko a další). Jeho sestřenice Míla Kočová (1898 – 1951) byla rovněž zpěvačka Národního divadla.

Od padesátých let se výjimečně uplatňoval i ve filmu. Poprvé dostal příležitost sehrát postavu vojáka u císaře Zikmunda Lucemburského (JAN ŽIŽKA), a dále: pobočníka císaře Zikmunda Lucemburského (PROTI VŠEM), vezíra (LEGENDA O LÁSCE), zákazníka v knihkupectví (ZAOSTŘIT, PROSÍM!), Budivoje (DALIBOR), brankáře Prokopa (BRANKÁŘ BYDLÍ V NAŠÍ ULICI), hlavního lovce (RUSALKA), sovětského vojáka (MARATÓN), vodníka (RUSALKA), velkovévodu (DEVÁTÉ SRDCE), zpěváka v roli Mefista (CHOBOTNICE Z II. PATRA a VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE).

Svého vodníka si zahrál v komedii VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ (1986) Oldřicha Lipského. Po roce 1989 si kupodivu zahrál také v několika zahraničních projektech (LADY MACBETH VON MZENSK, SCHLAFES BRUDER či seriál KAMINSKY, UN FLIC À MOSCOU). V českém filmu se naposledy zjevil už v ne moc povedené a propadákové komedii Víta Olmera JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC, NEŽ JSME DOUFALI (1994). Externě spolupracoval po herecké (ŽENITBA, JULIETTE) a režijní (PAGANINI) stránce s naší televizí a s rozhlasem („Nevěsta messinská“, „Radúz a Mahulena“, „Don Giovanni“, „Jsem pohádka“).

Jak již bylo řečeno, působil také od roku 1962 jako pedagog zpěvu na pražské HAMU (od roku 1974 byl dokonce jmenován mimořádným profesorem). Uplatnil se také na poli publicistickém. Napsal odbornou publikaci „Metodika sólového zpěvu“ (někdy uváděno jako „Základy pěvecké techniky“, 1970) a své memoáry „Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak“ (1986, 2000).

Přemysl Kočí se zejména v 70. letech značně angažoval politicky a měl veliký vliv normalizační politikou na naší kulturu. Stál například za několika špatnými politickými rozhodnutími a ututlanými aférami. Za svou politickou angažovanost byl odměněn titulem Zasloužilého umělce (1963), Řádem práce (1977), Národním umělcem (1979) a poté získal Evropskou cenu Gustava Mahlera za uměleckou činnost (2000). Zemřel 15. ledna 2003 v Praze ve věku nedožitých 86 let.

Jaroslav "krib" Lopour